"Typické" znásilnění cizím mužem

2T 59/2014


Rozsudek


jménem republiky


Okresní soud Plzeň-jih rozhodl v hlavním líčení konaném dne 3. 12. 2014 v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Simony Kubouškové a přísedících Karla Langa a Mgr. Bc. Petra Maška, MBA, LL.M., 

takto:

Obžalovaný

xxxxxxxxxxxx

nar. xxxxxxxxxx , bez zaměstnání, trvale bytem xxxxxxxxxxx


je vinen, že

dne 1. 1. 2014, po 6:20 hodin v xxxxxxxxxx za lávkou přes xxxxxxxxxxxxx potok, směrem na Hradiště, xxxxxxxxxx od domu č.p. xxxxxxxxxxxx v xxxxxxxxxxx ulici, kde není osvětlení, v podnapilém stavu čekal na xxxxxxxx, kterou oslovy slovy: „Ahoj xxxxxxxxxx , čekám tu na tebe, rozdáme si to spolu?“, přičemž ji chytil za kabát a přitáhl k sobě, přetahovali se, v důsledku čehož poškozená xxxxxxxxx narazila na kovové zábradlí lávky a spadl na zem na zády, když se mu snažila vytrhnout, lehl si na ni, poškozená asi dvakrát křičela o pomoc, na což ji držel jednou rukou pod krkem a druhou rukou ji zacpával ústa, aby nemohla křičet, současně ho poškozená xxxxxxxxxxkousla do předloktí levé ruky, poškrábala na pravé straně krku a přestala se bránit až poté, co ji obžalovaný řekl: „Když se nebudeš bránit, nic se ti nestane.“, a na to ji obžalovaný stáhl kalhoty s kalhotami z jedné nohy, rozepnul si své kalhoty a vykonal na ní soulož, a způsobil ji na vnitřní ploše levého stehna hematom 2x2cm tedy: jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a spáchal tento čin souloží


čímž spáchal


zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku


a odsuzuje se


podle § 185 odst. 2 tr. Zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl (2,5) roku

podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. Zákoníku se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání tří (3) roků

podle § 228 odst. 1 tr. Řádu je obžalovaný povinen nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňký kraj, IČ: se sídlem v Plzni, Sady 5. května 59, škodu ve výši 8.660,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 8.660,86 Kč od 15. 5. 2014 do zaplacení poškozené xxxxxxxx , nar. , bytem xxxxxxxxxxxxx, škodu ve výši 900 Kč, přičemž se poškození podle § 229 odst. 2 tr. Řádu odkazují se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení občanskoprávní.


Odůvodnění


Provedeným dokazováním v hlavním líčení byl jednoznačně prokázán skutkový stav uvedený ve výroku tohoto rozsudku. Oproti skutku specifikovanému v obžalobě došlo k jeho úpravě v popisu k popisu kladeného odporu ze strany poškozené a následku znásilnění, a to při zachování totožnosti skutku. 

Obžalovaný doznal, že s poškozenou xxxxxxxxxxxxx. Na daném místě a v čase souložil, popřel však, že by ke styku došlo násilím. Z jeho pohledu šlo o dobrovolnou soulož předem domluvenou při odchodu poškozené xxxxxxxxxx. Z baru xxxxxxxxxxx, kdy se jí zeptal, zda dají sex, reakcí poškozené na tento dotaz však neuvedl žádnou. Na svoji obhajobu uvedl, že pokud by se poškozená při sexu bránila a nespolupracovala, nemohl by soulož vykonat z důvodu jeho dřívějšího zranění penisu. 

Vina obžalovaného je prokazována zejména výpovědí poškozené xxxxxxxxxxxx , která při hlavním líčení zcela shodně jako v přípravném řízení velmi podrobně popsala průběh celého incidentu včetně její snahy o bránění se v okamžiku ukončení odporu, a to včetně zevrubného popisu pachatele. Svědkyně popřela, že by šlo o domluvený sex s obžalovaným, naopak v průběhu znásilnění ani nevěděla, kdo je pachatel. Popsala celý průběh večera včetně množství požitého alkoholu a její ovlivnění alkoholem před samotným incidentem. Navzdory situaci velmi podrobně uvedla, co se dělo po přejití lávky, kdy z křoví k ní přistoupil muž menší postavy s kapucou na hlavoě, oslovil ji jménem s tím, že si to rozdají. Svědkyně důsledně specifikovala další průběh událostí, kdy se s pachatelem přetahovala, on jí držel za kabát, bouchla se do ruky o zábradlí, ztratila stabilitu a upadla na zem na záda. Poškozená věrohodně popsala svoji snahu o bránění, kdy na ni pachatel ležel vahou celého svého těla. Křiku o pomoc a reakci pachatele, který ji zacpal ústa, aby nekřičela, současně jí držel pod krkem. Dále se svědkyně vyjádřila ke snaze poškrábat obžalovaného v obličeji a pokousat na rukou, kdy k ukončení kladení odporu došlo až poté, co ji obžalovaný řekl, že pokud se nebude bránit, nic se jí nestane. Od té doby se přestala bránit, obžalovaný jí stáhl kalhoty i kalhotky z jedné nohy a nechala ho na sobě bez dalšího vykonat soulož, neboť se bála o svůj život. Celá událost a strach poškozené byl umocněn tím, že v době znásilnění nevěděla, kdo je pachatelem, do tváře mu z nedostatku osvětlení a přes kapucu, kterou měl na hlavě neviděla. 

Za situace, kdy jsou proti sobě dvě rozdílná tvrzení obžalovaného a poškozené o dobrovolnosti soulože bez přítomnosti dalších osob, bylo nutné se velmi podrobně zabývat obsahovou stránkou ostatních provedených důkazů a vyvození jejich podpory tvrzení jednoho nebo druhého z aktérů událostí. V daném případě soud považuje za věrohodnou výpověď poškozené xxxxxxxxxx , a to nejen z důvodu vypracovaného znaleckého posudku na její obecnou a specifickou věrohodnost, její dosavadní bezúhonnosti, ale i z důvodu podpory její verze ostatními provedenými důkazy. Předně věrohodnost výpovědi poškozené vyplývá z charakteru jejího vystupování v průběhu celého trestního řízení, kdy svědkyně opakovaně vypovídala ve věci a i při silné emocionální zátěži, kterou ji výpověvdi evidentně přinášely, byla schopna opakovaně a velmi podrobně popsat průběh celého incidentu. V rámci výslechu uváděla i okolnosti, které by mohly svědčit v její neprospěch, zejména okolnosti týkající se jejího stupně alkoholového opojení a hádky v baru xxxxxxxxxxxxxxx. Nesnažila se tudíž své jednání omlouvat, bagatelizovat, a naopak jednání obžalovaného dramatizovat. Tyto soudem vnímané skutečnosti byly potvrzeny i výslechem znalkyně Mgr. Petry Sumcovové z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, která rovněž ve výpovědi poškozené neshledala žádné známky falešné výpovědi, tuto označila za autentickou, z psychologického hlediska odpovídající povaze trestného činu. Znalkyně konstatovala bezrozpornost výpovědi poškozené, podrobně při svých analýzách popisovala i vliv ovlivnění alkoholem poškozené, kdy i přes tento a naměřenou hladinu při podání trestního oznámení 1,84 promile, hodnotila osobu poškozené za obecně i specificky věrohodnou. Závěrem znalkyně upřesnila, že pokud by poškozená byla ochotna podstoupit potupu spojenou s projednáváním znásilnění, aniž by k němu skutečně ze strany obžalovaného došlo, musela by  trpět hrubou patologií osobnosti nebo mstou vůči obžalovanému, což však nebylo vyšetřením shledáno. V souladu s výpovědi poškozené jsou i ostatní listinné důkazy, kdy z pohledu násilí je nutné tyto rozdělit na důkazy dokládající existenci pohlavního styku obžalovaného s poškozenou a důkazy dokládající násilí a nedobrovolnost tohoto styku, neboť v tomto směru jsou výpovědi obžalovaného a poškozené v přímém protikladu. Místo, kde došlo k pohlavnímu styku a situaci na místě samém dokládá protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, ze které vyplývá, že místo je mimo zástavbu, a lávky přes potok na cestě vedoucí k louce, u křoví a bez jakéhokoliv osvětlení. Na místě činu byla nalezena náušnice, gumička do vlasů poškozené, odebrány pachové stopy, u nichž odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví pachová identifikace byla nalezena shoda s obžalovaným. Stejně jako odborným vyjádřením z odvětví genetiky byla prokázána přítomnost spermatu obžalovaného na kalhotách a spodním prádle poškozené a přítomnost profilu DNA obžalovaného ve stěru z pochvy poškozené. Tyto důkazy dokládají místo činu, uskutečnění soulože, v souladu s tím, co uvedla poškozená i obžalovaný. Vyvíjený odpor poškozené dokládá protokol o prohlídce těla obžalovaného i poškozené, při níž u obžalované byly zjištěny škrábance na pravé části krku odpovídající snaze poškozené o poškrábání způsobem, až došlo k ulomené nehtu poškozené na levé prsteníčku, a dále otisky zubů na levé předloktí obžalovaného, kam poškozená obžalovaného dle její výpovědi kousla. Zranění poškozené v podobě hematomu na vnitřní straně levého stehna je zřejmě násilí, jež na ní bylo při styku vykonáno, jak dokládá i lékřařská zpráva z Fakultní nemocnice v Plzni, gynekologická ambulance. Fotodokumentace hematomu na boku poškozené, jeho velikost a umístění odpovídá nárazu do zábradlí lávky při přetahování poškozené s obžalovaným. Obhajoba obžalovaného, že měl s poškozenou sex domluvený, vyvrací výpověď poškozené. Současně ani z kamerového záznamu z místa před barem není zřejmé, že mezi oběma došlo právě ke konverzaci o sexu. Záznam zachycuje pouze odchod poškozené a její reakci na oslovení obžalovaným otočením hlavou, bez jakéhokoliv zastavení. I kdyby obhajobou navržení svědci (xxxxxxx,xxxxxxx ) potvrdili vykřikování poškozené v baru, že chce chlapa a sex, neznamenal by tento výstup z jejich výslechů závěr, že tím byl myšlen souhlas se sexem právě s obžalovaným. Navíc chování poškozené v baru s průběhu noci je doloženo výpovědí svědkyně xxxxxxxxx, která se vyjádřila k vyprovokování hádky poškozené s xxxxxxxxxxx , z důvodu politických a etnických názorů, o sexu nepadla jediná zmínka. Svědkyně sice obecně popsala poškozenou jako osobu problémovou za situace, kdy je pod vlivem alkoholu a obtěžuje mužskou část populace, avšak v tomto konkrétním dni žádný takový projev chování nezmínila. Absencí jakéhokoliv promiskuitního chování poškozené či nepřiměřené sexuální vyzývavosti dokládá i záznam z kamer před odchodem poškozené, která delší dobu seděla sama na baru, do žádných debat se nezapojila, navíc ani svým zevnějškem nepůsobila jakkoliv provokativně. Z těchto důvodů byl zamítnut návrh obhajoby na výslech osob z baru jako nadbytečný, stejně jako výslech svědkyně xxxxxxxxx. Bývalé přítelkyně obžalovaného a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie a urologie, neboť v době, kdy došlo k pohlavnímu styku jako takovému, se již poškozená žádným způsobem nechránila. Obžalovaný měl tak neomezené možnosti k výkonu soulože i s ohledem na jeho předchozí zranění způsobem jemu vyhovujícím, souloži bez jakýchkoliv problémů došlo, a to evidentně bez viditelných následků na pohlavním orgánu obžalovaného. Z výslechu svědka xxxxxxxxxxxx, bývalého sexuálního partnera poškozené (zhruba před deseti lety) bylo potvrzené chování poškozené preferující sex v soukromí a nezjištěná žádná zvláštní úchylka či projevy při samotném pohlavním styku. 

V neposlední řadě je nutno hodnotit dúkazy nejen z jejich obsahu, ale i výkladem logickým, podle kterého lze těžko předpokládat dohodu poškozené se sexem v zimě na louce zhruba 100 metrů od jejího bydliště, kde nikdo v předmětnou dobu nebyl, a kde se její milostný život zpravidla odehrával. Navíc s osobou, kterou jak vyplývá z trestního oznámení podaného necelou hodinu po znásilnění, ani nepoznala, navíc bez ochrany. Kdyby totiž šlo o domluvený sex, neměl by obžalovaný potřebu se skrývat pod kapucou, kterou, jak vyplývá ze záznamu z kamer, celý večer na hlavě neměl. Stejně tak by nebylo nutné zacpávat ústa poškozené pro její hlasité projevy, neboť pokud proběhne sex na veřejném místě, musí s případným odhalením aktéři počítat a podle toho k celé situaci přistupovat. Jednání obžalovaného však bylo vedeno snahou celou událost utajit (po celý večer se spolu nebavili, neodešli z baru společně, neodešli ani k jednomu z nich domů, nešli společnou cestou, místo vybral sám, nechtěl, aby je někdo viděl, slyšel). Naopak z obsahu protokolu o trestním oznámení vyplývá, že přišla poškozená zašpiněná, silněná rozrušená a v podnapilém stavu, což svědčí o psychickém stavu poškozené po události a naléhavosti celé situace, nikoliv o dohodnutém pohlavním styku. Současně ze znaleckého posudku znalkyně Mgr. Sumcovové vyplývá, že v oblasti sexuální poškozená preferuje dominantní muže, kterým obžalovaný vzhledem k jeho chování a vizuálnímu vzhledu rozhodně není. Logiku postrádá i obhajoba obžalovaného, že u poškozené se obecně vědělo, že nemá s tvrdším sexem problém a provozuje neplánovaný sex, neboť pokud k takovému chování docházelo, bylo to dle výpovědi svědkyně dobrovolné, a v žádném z těchto případů nebylo z její strany postupováno shodně jako v tomto – podáním trestního oznámení. Současně znalkyni zmíněné útrapy spojené s opakovaným projednáváním znásilnění a vliv prostředí na malém městě by těžko podstupovala osoba průměrného až vyššího intelektu, kterou poškozená bezpochyby je. O dobrovolnosti nevypovídá ani snaha obžalovaného po postupném a odděleném odchodu obou z baru nadběhnout poškozenou a vybrat si tak místo, kde k sexu dojde. Samotné místo vybrané poškozeným je bez osvětlení, mimo zástavbu, za křovím a dále několik metrů od bydliště poškozené, o němž věděl. V tomto směru nelze ani opominout, že obžalovaný byť byl několikrát tázán na projev souhlasu poškozené se sexem, nebyl schopen tento specifikovat, což svědčí pro závěr, že souhlas nebyl dán. Celkové chování poškozené po celé události znalkyně označila typické pro znásilnění ženy.

Obžalovaný svým jednáním naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. Zákoníku, neboť za pomoci násilí donutil poškozenou k souloži. V daném případě porušil objekt chráněný trestním zákoníkem, a to práva poškozené na svobodném rozhodování o svém pohlavním životě. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že došlo k dokonání trestného činu, neboť obžalovaný za užití fyzické síly spočívající v nalehnutí na poškozenou vahou svého těla, držením pod krkem a zacpáváním úst při snaze volání o pomoc, donutil poškozenou k pohlavnímu styku, tj. Spojení pohlavních orgánů muže a ženy, který je ve smyslu trestního zákoníku nutné považovat za nejzávažnější formu pohlavního styku. Fyzická síla byla obžalovaným vyvinuta k překonání odporu poškozené, který dávala tato od přetahování s obžalovaným jasně najevo fyzickým bráněním se, snahou se vytrhnout zpod obžalovaného, kousáním, škrábáním, tj. bránila se výraznou intenzitou typickou pro slabší ženské pohlaví již od začátku napadení. Odpor překonal obžalovaný neustupujícím násilím a sdělením, že pokud se nebude poškozená bránit, nic se jí nestane, v důsledku čehož poškozená ze strany o svůj život upustila od dalšího vzdoru. Avšak ani taková reakce poškozené neznamená její souhlas se sexem, naopak odůvodňuje její obavy o život před neznámým pachatelem, pro užití právní kvalifikace není ani rozhodná pověst, která poškozenou doprovázela. Skutečnost, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém, vyplývá ze zjištěného průběhu děje, kdy již na začátku incidentu si musel být vědom pro velmi aktivní bránění se poškozenou jejího nesouhlasu s pohlavním stykem, vědom toho, že její odpor je opravdový, V tomto směru rozhodně nemůže obstát jeho obhajoba, že ke škrábání a kousání došlo až z důvodu vyvrcholení poškozené, a z důvodu neodpovídajícího časového sledu událostí. K souloži jako takové totiž došlo až po skončení odporu poškozené, kdy ji obžalovaný sundal kalhoty, kalhotky a soulož bez jejich jakýchkoliv dalších negativních a bránících se projevů na ni vykonal. 

Při úvahách o druhu a výměře trestu vycházel soud z ustanovení § 39 tr. Zákoníku, kdy přihlédl k závažnosti spáchaného trestného činu a osobě obžalovaného. Závažnost spáchaného trestného činu je spoluurčována významem chráněného zájmu spočívající v ochraně jednotlivce na svobodném rozhodování o pohlavním životě. Závažnost byla v tomto konkrétním případě zvyšována tím, že šlo o nechráněný styk, kdy poškozená byla ohrožena na svém zdraví a ještě několik dalších měsíců vystavena opakovanému testování na přenosné choroby. K osobě obžalovaného bylo zjištěno, že nebyl nikdy soudně trestán, ani projednáván za přestupek, což mu polehčuje. K dokreslení osoby obžalovaného a jeho násilné povahy nelze opominout ani obsah usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor Plzeň – venkov ze dne 26. 9. 2014, č.j. KŘPP-24519- 57/TČ-2014-031171-J, kterým bylo zahájeno trestní stíhání obžalovaného pro podezření ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. Zákoníku, kterého se měl dopustit způsobením těžkého a vážného poranění poškozeného na chodbě diskotéky Bronx, a to i při zachování presumpce neviny. Žádné další přitěžující ani polehčující okolnosti nebyly zjištěny. Vzhledem k závažnosti spáchaného trestného činu dospěl soud k závěru, že účelu trestu bude dosaženo uložením trestu odnětí svobody mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby ve výměře 2,5 roku, jehož výkon bude s ohledem na osobu obžalovaného podmíněně odložen na delší zkušební dobu v trvání 3 roků. Během této zkušební doby má obžalovaný dostatečný časový prostor způsobem svého chování prokázat, že šlo o ojedinělý exces z jinak řádně vedeného způsobu života a samotného výkonu nepodmíněného trestu za účelem zajištění jeho nápravy není třeba. 

Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaného k náhradě způsobené škody, která vznikla v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním, a to poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 8.660,86 Kč s úrokem z prodlení od 15. 5. 2014 (dne 13. 5. 2014 hlavní líčení, u kterého bylo přečteno připojení poškozené, lhůta k plnění je následující den 14. 5. 2014 a den poté je obžalovaný již s plněním závazku v prodlení) za náklady léčení poškozené xxxxx , této bylo přiznáno právo na náhradu škody za zničený kabát, jehož hodnota v době zničila činila dle odborného vyjádření 900 Kč. Ve zbytku svého nároku byli oba poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť zbytek nároku nebyl odůvodněný, či řádně doložený. V případě nemajetkové újmy u poškozené chyběla i skutková tvrzení týkající se rozsahu a charakteru této újmy, ze kterých by bylo možné pro případ ocenění vycházet.


Poučení:


Proti tomto rozsudku je přípustné odvolání do osmi dnů od doručení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím soudu zdejšího. Rozsudek může odvoláním napadnout státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku a je povinen v odvolání uvést, zda jej podává, byť i z části ve prospěch nebo neprospěch obžalovaného, obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, poškozený, který neuplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. Odvolání musí být ve lhůtě k jeho podání nebo v další lhůtě k tomu stanovené předsedou senátu soudu prvého stupně odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. Odsuzuje-li soud obžalovaného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a přiznává-li poškozenému alespoň zčásti nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, může poškozený požádat o vyrozumění o konání veřejného zasedání o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody. Žádost poškozený podává soudu, který rozhodovat v prvním stupni


V Plzni dne 3. 12. 2014


Mgr. Simona Kuboušková

předsedkyně senátu, v.r.



Rozsudek

jménem republiky


Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání 11. 2. 2015 v Plzni v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Jaroše a soudců JUDr. Jitky Loucké a Mgr. Marcela Žana, takto: Na podkladě odvolání obžalovaného xxxxxxxxxxx a poškozené xxxxxxxx se podle § 258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. řádu ruší rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 3. 12. 2014, č.j. 2 T 59/2014-465 ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. Řádu se znovu rozhoduje tak, že obžalovaný xxxxxxxxxxx  je podle § 228 odst. 1 tr. Řádu povinen nahradit

– poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský Kraj, IČ se sídlem v Plzni, Sady 5. května č. 59, škodu ve výši 8.660 Kč.

– poškozené xxxxxxxxxx nar., bytem v Xxxxxx majetkovou škodu ve výši 1.777 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč

Podle § 229 odst. 2 tr. Řádu se obě poškozené odkazují se zbytky nároku na náhradu škody a poškozená xxxxxxxxxx též se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení v občanskoprávních věcech.


Odůvodnění


Podle shora uvedeného rozhodnutí okresního soudu spáchal xxxxxx zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. Zákoníku, a to tím, že 1. ledna 2014, krátce po čtvrt na sedm ráno v Xxxxxxxx ulici v Xxxxxxxxxxxxxx porazil na zem xxxxxx a přestože se mu snažila vytrhnout a křičela o pomoc, chytil ji pod krkem, zacpával ji ústa, aby nemohla křičet, a když ho kousla do ruky a poškrábala na krku, řekl jí, že se jí nic nestane, když se nebude bránit, a tak s obranou přestala a on ji stáhl kalhoty a kalhotky a vykonal na ni soulož. Tím ji podle závěrů okresního soudu způsobil krevní podlitinu na stehně. Uvedený soud mu za tento čin uložil trest odnětí svobody na dva a půl roku a jeho výkon podmíněně odložil na tříletou zkušební dobu. Dále mu uložil povinnost zaplatit jako náhradu škody xxxxxx  900 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky 8.660,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 15. 5. 2014 do zaplacení. Obě poškozené současně odkázal se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení v občanskoprávních věcech.

V zákonné lhůtě se proti shora uvedenému rozsudku odvolali obžalovaný a poškozená. xxxxx nesouhlasil s výrokem o vině, xxxxxx s výrokem o náhradě škody. Opřeli se o námitky, jež odvolací soud rozebere v dalších částech tohoto svého rozhodnutí. S odkazem na ně xxxxxxxx navrhl, aby uvedený soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu, který by ji znovu projednal a rozhodl. Poškozená nevěřila, aby ji odvolací soud přiznal náhradu majetkové škody i nemajetkové újmy. 

Krajský soud v Plzni na podkladě právě uvedených odvolání přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které mu předcházelo. Učinil tak podle § 254 odst. 1 tr. řádu. Učinil tak podle § 254 odst. 1 tr. řádu. To znamená, že bral v potaz uplatněné námitky, a kromě nich musel přihlížet k případným dalším vadám, pokud měly vliv na správnost napadených výroků. Dospěl k následujícím závěrům.

Základní námitka obžalovaného tkvěla v tom, že s ním poškozená souložila dobrovolně. Vysvětlení její verze viděl v tom, že byla opilá. Zdůraznil, že ji policisté dvě hodiny po pohlavním styku naměřili 1,84 promile alkoholu v krvi, a jelikož věc oznámila, patrně nechtěla později vypadat hloupě a uvést, že šlo o dobrovolný sex. 

Právě uvedená námitka představuje pouhou konstrukci. Nic jí totiž nedokládá. Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí přesvědčivě a logicky světlil, proč xxxxxx uvěřil. V tomto směru lze odkázat na pečlivé odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, pokud jde o část týkající se výroku o vině. 

Obžalovaný dále namítl, že sama poškozená čin popsala způsobem, který neodpovídá znásilnění. Pokud by ji chtěl znásilnit, rovnou by na ni zaútočil, ale podle ní pomalu vystoupil ze tmy a ptal se jí, zda se budou věnovat sexu. 

Z útočníkových úvodních slov nelze dovodit, že šlo o dobrovolný styk. Může se totiž stát, že se pachatel snažil dosáhnout dobrovolné soulože, a teprve, když žena nesouhlasí, přinutí ji. Navíc je nutno připomenout část výpovědi obžalovaného na listu č. 148 spisu. Podle ní xxxxxx  krátce před činem komunikoval s poškozenou u baru, v němž oba trávili silvestrovskou noc a prohodili spolu několik vět o tom, zda „nedají sex“, avšak nepamatoval si, co mu na to řekla. Proto si myslel, že se na pohlavním styku domluvili. Jak vidno, sám nestavěl najisto, že s pohlavním stykem dopředu souhlasila. Také hlavního líčení řekl, že si to pouze myslel (viz list č. 438 spisu). 

Obžalovaný dále namítl, že poškozená mohla mít výpadky paměti a jeden z nich se mohl vztahovat k tomu, že mu během večera dala se sexem souhlas. Podle něj to dokládají rozdíly v jejich prvotních výpovědích z 1. a 2. ledna 2014, poněvadž v první na rozdíl od druhé neuvedla, že útočníka škrábla v obličeji. V této souvislosti podotkl, že v obličeji poškrábaný nebyl. Dále uvedl, že si prý podle svých slov dobu kolem šesté hodiny ranní pamatovala, jenže den po činu volala xxxxxxxx a chtěla vědět, zda si nepamatuje, jestli odcházela sama nebo s někým, což se vztahovala k šesté hodině. 

Žádný soud nesmí brát v této věci v potaz, co poškozená vypověděla 1. a 2. ledna 2014. O jejich tehdejších slovech policisté sepsali úřední záznamy. Ty jsou podle § 158 odst. 6 tr. řádu před soudem v této věci nepoužitelné, protože okresní soud poškozenou vyslechl. Soud prvního stupně tudíž uvedené záznamy správně nebral v potaz. Navíc je třeba zopakovat, že obžalovaný souhlas poškozené se souloží pouze předpokládal. Naopak je nutno zdůraznit, že poškozená se podle své výpovědi zprvu intenzivně bránila, snažila se útočníka škrábnout do obličeje, avšak neviděla, zda se jí to povedlo (viz list č. 444 spisu). Tomu odpovídají snímky obžalovaného na listech č. 126 až 128 spisu. Podle nich měl xxxxxxxx po činu velmi výrazné škrábance na krku. 

Odmítnout je třeba i odvolací námitka, podle níž si poškozená nepamatuje inkriminovanou dobu. Je pravda, že podle svých slov volala xxxxxx , zda neví, s kým krátce před činem z baru odcházela (viz list č. 442 spisu), ale to neznamená, že si nemohla upamatovat, co se po chvíli odehrála na místě činu. Že došlo k souloži, uvedl ostatně i xxxxxxxxxx. Jeho jako pachatele poškozená nikdy neidentifikovala, poněvadž útočníkovi podle jejich slov během činu krylo obličej kapuce (viz listy č. 441 a 443 spisu). Neprojevila tedy snahu obžalovanému uškodit. 

xxxxxxxxx dále namítl, že poškozené podle jejich slov vyřčených u psycholožky přiložil ruku na ústa, aby nebyla slyšet. Podotkl, že byla hlučná, když dosahovala orgasmu, a že neměla typické stopy po škrcení, jež by na ní byly, pokud by ji intenzivně držel za krk. 

Právě uvedená námitka není podstatná. Poškozená neuvedla, že by jí obžalovaný škrtil (viz listy č. 441 až 446 spisu), Okresní soud tudíž ve výroku rozhodnutí napsal, že xxxxxxxxx šlo o to, aby při činu nekřičela, a ne aby ji přidusil nebo ji právě rozebíraným způsobem fyzicky ublížil. Není proto důvodu, aby měla na těle stopy po škrcení. Vedle toho je podružné, že slovo vyšetřovaného pronesená před znalcem netvoří součást procesní výpovědi a nemohou se tudíž stát podkladem pro výrok soudního rozhodnutí. 

Obžalovaný dále namítl, že není schopen dosáhnout vynucené souložené. Zdůraznil, že dříve utrpěl vážné zranění penisu a jeho úd je proto při erekci nepřirozeně zakřivení. Žena s ním podle této jeho námitky musí spolupracovat a být dostatečně vlhká, aby do ní vnikl a kopulační pohyby musí provádět šetrně a jen směrem dopředu, protože při jejím sebemenším odporu by mohl z penisu vykrvácet. Že je neschopen uskutečnit vynucený pohlavní styk, mohla podle této námitky potvrdit jeho bývalá přítelkyně, s níž se nerozešel v dobrém a která tudíž nemá důvod svědčit v jeho prospěch. Z těchto důvodů považoval za chybu, že okresní soud zamítl jeho důkazní návrhy, podle nichž měl vyslechnout uvedenou bývalou přítelkyni a přibrat znalce z oboru sexuologie a urologie, a to zvláště poté, co o možnosti takového zkoumání mluvila znalkyně, soudní lékařka MUDr. Eva Čechová. 

Všemi právě uvedenými námitkami se soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí podrobně a s odkazem na konkrétní důkazní prostředky zabýval. Tím splnil jednu ze svých základní povinností uvedených v § 125 odst. 1 tr. řádu. Podle něj se musí vypořádat s obhajobou. Ta se v odvolání opakuje. Bylo by tedy zbytečné říkat totéž, co už napsal okresní soud. Postačí vypíchnout to nejpodstatnější, a sice že se poškozená přestala během útoku bránit a k pohlavnímu styku došlo až v době, kdy byla pasivní. Navíc je třeba připomenout část výpovědi obžalovaného. Podle ní by se do pochvy poškozené dostal, i kdyby nebyla při styku vlhká, avšak s bolestí (viz list č. 440 spisu). Tato slova xxxxxxx dokládají, že soud prvního stupně správně zamítl jeho shora uvedené důkazy návrhy. Kdyby jim vyhověl, řízení by jen zbytečně prodloužil. 

Posledně uvedený závěr platí i pro další důkazní návrhy obžalovaného, podle nichž mohli svědkové xxxxx,xxxxx a xxxxx potvrdit, že v tehdejší silvestrovské noci měla poškozená chuť na sex. To se může změnit, a i kdyby snad poškozená sex chtěla, neznamená to, že měla zájem právě o obžalovaného. 

Obžalovaný se dále věnoval výpovědi, kterou poškozená podala před soudem, jenž zprvu tuto věc projednával před okresním soudem. Odvolací soud ji nebude citovat. Podle § 30 odst. 1 tr. řádu totiž nemohou být podkladem pro rozhodnutí úkony, které učinily vyloučené osoby. Nelze tedy vyjít z toho, co zaznělo před senátem okresního soudu, v němž byli dva soudci, které Krajský soud v Plzni svým usnesením ze 6. 8. 2014, sp. zn. 8 To 314/2014 pravomocně z úkonů daného řízení vyloučil (viz listy č. 378 až 383 spisu). 

Obžalovaný dále namítl, že se poškozená nechová jako typická oběť znásilnění, protože byla u soudního jednání, jež trvalo celý pracovní den, a tak si přivozovala trauma tím, že si připomínala, co se stalo. 

Poškozený má podle § 43 odst. 1 tr. řádu právo účastnit se hlavního líčení. Pokud je současně svědkem, může být u jednání poté, co ho soud vyslechne (viz § 209 odst. 1 tr. řádu). Je tedy pouze na něm, zda uvedeného práva využije. Bylo by proto zbytečné vést úvahy o tom, proč někteří poškození zůstávají v soudní síni, i když se tam probírají věci, které jsou jim nepříjemné (například pozůstalí po člověku zemřelém při dopravní nehodě). Jako motiv se nabízí potřeba spravedlnosti, zadostiučinění a podobně. 

Shora uvedené námitky měly vést podle obžalovaného k tomu, že existují pochybnosti o tom, že jak skutek proběhl. V této souvislosti xxxxxx zdůraznil, že je stejně jako poškozená bez úhony, a že okresní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože bral v potaz existenci dosud neskončeného dalšího stíhání, které proti obžalovanému probíhá. 

Soud prvního stupně zbytečně v napadeném rozhodnutí popisoval další trestní stíhání xxxxxxxx . Dokud soud pravomocně nevysloví, že je někdy vinen, je třeba na dotyčného hledět, jako by vinen nebyl. Říká to č.l. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, po kterém to opakuje § 2 odst. 2 tr. řádu. Nejde o to, že by soud nemohl k jinému trestnímu stíhání nikdy přihlédnout, ale okresní soud chybně napsal, že je bral v potaz „k dokreslení osoby obžalovaného“. To samozřejmě nelze. Věcně správná je i poznámka obžalovaného, že je bezúhonný. Uvedené námitky ale nemění nic na tom, že okresní soud logicky vysvětlil, proč přisvědčil výpovědi poškozené, a proč naopak neuvěřil obhajobě. V této souvislosti nutno podotknout, že u znásilnění bývají často jen pachatelé a oběti, a tak soud musí věnovat náležitou pozornost výpovědi poškozených. To se v daném řízení stalo. Věrohodnost poškozené se prověřovala nejen jejím opakovaným osobním výslechem, ale i pomocí řady dalších důkazních prostředků. Konkrétně šlo o kriminalistická odborná vyjádření, psychologický znalecký posudek, a to výslech xxxx jejího bývalého přítele, který se vyjadřoval k tomu, zda jmenovaná nemá zálibu v násilných sexuálních praktikách. To xxxxxxxxxx nepotvrdil (viz listy č. 450 a 451 spisu). 

Shora uvedené okolnosti dokládají, že okresní soud dospěl v napadeném rozhodnutí ke správným skutkovým závěrům a že je v souladu se zákonem kvalifikoval. Odvolání obžalovaného proti výroku o vině tedy nebylo důvodné.

Právě uvedený závěr platí i ohledně výroku o trestu. Podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku hrozí pachateli daného činu dva roky až deset let odnětí svobody. Okresní soud tady uvedenou sankci zvolil v šestnáctině sazby. To není nepřiměřené přísné. Obžalovanému nic nepřitěžuje, a polehčuje mu, že před činem žil řádně. V takové situaci není sankce blíží se spodní hranici sazby nepřiměřené přísná. Je totiž třeba brát v potaz i fakt, že obžalovaný poškozené fyzickým násilím nejen vyhrožoval, ale že je také přímo použil. 

Uložený trest není nepřiměřený přísný tím spíše, že nalézací soud jeho výkon podmíněně odloži. Uvedený závěr s ohledem na dosavadní bezúhonnost xxxx obstojí. Navíc je nutno zdůraznit, že proti napadenému rozsudku se neodvolal státní zástupce, a tak nelze trest zpřísnit. Říká to § 259 odst. 4 tr. řádu. Proto by bylo nadbytečné vést úvahy o tom, zda měl okresní soud ukládat nepodmíněné odnětí svobody. 

I přes všechny zatím uvedené okolnosti musel soud druhého stupně na podkladě odvolání xxxxx do napadeného rozsudku zasáhnout. Stalo se tak ohledně náhrady škody. I když jsou v trestním řízení podstatné otázky viny a trestu, zaberou následující úvahy spojené s náhradou škody velkou část rozhodnutí odvolacího soudu. Právní předpisy jsou totiž ohledně náhrady škody a nemajetkové újmy dílem dost složité a dílem děravé. 

Všeobecná zdravotní pojišťovna České republik (dále jen „zdravotní pojišťovna“) žádala 8.771 Kč, a doložila, že za poskytnuté zdravotní služby proplatila 8.660,86 Kč (viz listy č. 294 až 297 spisu). V návrhu ale neuvedla, jak vysoký úrok z prodlení a za jakou dobu chce. V takové situaci si soud nemá domýšlet, co poškozený žádá. Rozhodnutí o náhradě škody se totiž podle § 43 odst. 2 tr. řádu děje výhradně na návrh poškozeného. I když úroky z prodlení stanoví právní přepis, nic poškozenému nebrání, aby žádal úrok nižší nebo za kratší období, než za které mu podle práva přísluší. Okresní soud obě uvedené veličiny v rozporu s poslední uvedeným ustanovením trestního řádu doplnil. Jelikož to vyznělo v neprospěch obžalovaného, bylo nutno na podkladě jeho odvolání tento výrok zrušit. Krajský soud v Plzni tak učinil podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. řádu, který pamatuje na případy, kdy je napadené rozhodnutí chybné ve výroku o náhradu škody. 

Posledně uvedeným způsobem by musel odvolací soud postupovat, i kdyby zdravotní pojišťovna žádala úrok z prodlení řádně. Jak už bylo řečeno, okresní soud obžalovanému uložil, aby zaplatil úrok z jisté částky od 15. 5. 2014 do zaplacení. Nevymezil tedy, za jaký časový úsek se má úrok platit. Kvůli tomu nelze úrok spočítat. Právě rozebraná část napadeného rozsudku by se tudíž nedala vykonat. 

Z již popsaných příčin odvolací soud ve vztahu k poškozené zdravotní pojišťovně rozhodl znovu tak, že vypustil pasáž o úroku z prodlení. Zasáhl ale i do výroku o jistině. Soud prvního stupně ji vymezil na haléře. V české měně je ale dnes nejmenším reálně existujícím platidlem jedna koruna, jež odpovídá stu haléřů. Platit haléři lze tedy jen bezhotovostně, například pomocí bankovního účtu. Jelikož nikdo není povinen platit tím, co ve skutečném světě neexistuje, měly by české soudy ve svých rozhodnutích stanovit dlužné částky tak, aby se daly zaplatit v hotovosti. Soud druhého stupně proto uložil obžalovanému povinnost zaplatit zdravotní pojišťovně 8.660 Kč. To odpovídá nejbližší hodnotě, jíž lze zaplatit reálnými penězi a kterou lze v tomto řízení xxxxxxx uložit. Kdyby se odvolala i zdravotní pojišťovna, šlo by napadené rozhodnutí podle § 259 odst. 4 tr. řádu změnit v neprospěch obžalovaného. V takovém případě by odvolací soud použil obvyklou úpravu a jistinu by zaokrouhlil nahoru, protože její výše přesahovala polovinu koruny.

Soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody také na podkladě odvolání xxxxx. Ani ohledně ní okresní soud nerozhodl správně. Jmenovaná v odvolání namítla, že svůj požadavek na úhradu majetkové i nemajetkové újmy řádně vyčíslila. 

xxxxxxxxx soudu zaslala návrh na náhradu škody a opatřila ho přílohami (viz listy č. 282 až 285 spisu). Jeho součástí byl i požadavek na náhradu majetkové újmy. Konkrétně šlo o úhradu za antikoncepci a za antibiotika včetně poplatků za recepy, za zničený zimní kabát, kalhoty, spodní prádlo a za šest zpátečních cest z xxxxx , kde bydlí, do Plzně, kde podstoupila procesní úkony a lékařskou péči. K tomu doložila kopii technického příkazu vozu, s nímž jezdila. Ve spisu je dále odborné vyjádření, které určilo škodu vzniklou na jejím oděvu (viz listy č. 435 až 437). Okresní soud s těmito důkazními prostředky patřičně nepracoval. Přiznal pouze 900 Kč za zničený kabát a ke zbytku uvedl, že nebyly řádně doloženy. To neplatí ke všem požadavkům xxxxxxx, 

Jak bylo právě řečeno, soud prvního stupně přiznal xxxxxxxxx 900 Kč jako náhradu za poškozený kabát. To odpovídá odbornému vyjádření, o kterém již soud druhého stupně hovořil. Ve spise je i fotodokumentace, která dokazuje, že tkanina uvedeného kabátu byla plná nečistot, a poškozená vypověděla, že tento materiál nejde vyprat (viz listy č. 46 až 56 a 445 spisu). Na žádném snímku ale není vidět, že by vznikla škoda na kalhotách, které chtěla poškozená také nahradit. Na druhou stranu je logické, že chce náhradu za spodní prádlo. V případě znásilnění by bylo nepříjemné žádat, aby je po případné očistě používala znovu. V této souvislosti je nutno navíc připomenout policejní odborné vyjádření na listech č. 222 až 230 spisu, jež dokládají, že na kalhotkách poškozené ulpělo sperma obžalovaného. Podle odborného vyjádření vznikla na spodním prádle škoda 200 Kč. 

Odvolací soud už řekl, za co žádala xxxxxxx  náhradu majetkové škody. Jmenovaná ale nedoložila nic o koupi antikoncepce či antibiotik, ani o tom, že se 7. 1. 2014 podrobila kontrola na gynekologii, že 16. 1. 2014 navštívila Bílý kruh bezpečí, že o 6 dní později absolvovala konzultaci s advokátem a že téhož dne nahlížela do spisu, stejně jako že se 18. 2. 2014 sešla v Plzni se svým zmocněncem. Ve spise jsou sice doklady o tom, že se seznámila se spisem a že byla u lékaře (viz listy č. 92, 94, 95 a 280 spisu), ale v jiných termínech. Jelikož takové úkony mohla uskutečnit častěji, a tudíž i v jiných termínech, než ke kterým jsou ve spisu doklady, nelze jejím požadavkům v tomto směru vyhovět, a to ani tak, že by se určitá cesta zaměnila za jinou. Uvedeným okolnostem tedy nevěnovala patřičnou pozornost. Totéž se jí stalo ve vztahu ke zbylým dvěma požadavkům, ale k těm ve spise důkazy jsou. Konkrétně jde o cestu k výslechu, který v Plzni absolvovala 20. 1. 2014. Jeho existenci dokládá protokol začínající na listu č. 153 spisu. Další důkaz existuje k návštěvě u psycholožky 21. 2. 2014. Jím je zpráva uvedené psycholožky na listu č.301 a 302 spisu. Spis tudíž obsahuje doklady o dvou cestách mezi Xxxxxx a Plzní, které poškozená absolvovala evidentně v souvislosti se shora popsaným zločinem. Za to ji přísluší náhrada, protože nebýt uvedeného činu, nemusela by tyto cesty podstoupit. Jelikož je uskutečnila osobním vozem, k němuž doložila technický průkaz, měl ji okresní soud za tyto cesty náhradu přiznat. 

Náhrady za použití motorového vozidla určovala v roce 2014 vyhláška č. 435/2013 Sb. Počítala s úhradou pohonných hmot a se základní náhradou za opotřebení použitého vozu. Posledně uvedená náhrada v roce 2014 činila v případě osobního auta za jeden kilometr jízdy 3,70 Kč. Podle přiložené mapy je zpáteční cesta mezi Xxxxxxxx a Plzní delší než 50 km. Poškozená žádala úhradu za 50 km. Jak už soud druhého stupně vysvětlil, řízení o náhradě škody se děje jen na podkladě návrhu poškozeného, nad který soud nemůže jít. Proto vyšel z toho, že zpáteční cesta mezi xxxx a a Plzní měla 50km. Jelikož se odehrály dvě takové jízdy, jde o 100 km. Sazba základní náhrady tedy představuje stonásobek částky 3,70 Kč, to jest 370 Kč. Podle předloženého technického průkazu jezdí motorové vozidlo poškozené na benzin oktanového čísla 95 a jeho průměrná spotřeba na 100 km činí 8,6 l benzínu. Hodnota uvedeného benzínu pro rok 2014 stanovil § 4 písm. a) shora uvedené vyhlášky částkou 35,70 Kč. Jelikož poškozené lze proplatit stokilometrovou trasu, jde o součin průměrné spotřeby a stanovené částky za uvedený benzin. Ten se rovná 307,02 Kč, zaokrouhleně 307 Kč. Součet náhrady za benzín a za paušální náhradu za použití vozidla dohromady činí 677 Kč. 

Přičte-li se právě uvedená částka k 900 Kč za kabát a ke shora uvedené náhradě ve výši 200 Kč za znehodnocené spodní prádlo, jde celkem o 1.777 Kč. Proto odvolací soud xxxxx přiznal úhradu majetkové újmy v této výši. 

Nalézací soud v přezkoumávaném rozhodnutí uvedl, že neměl k dispozici „skutková tvrzení týkající se rozsahu a charakteru“ nemajetkové újmy, ze které by mohl vyjít, aby je „ocenil“. Takový přístup je chybný. Nemajetkovou újmou se totiž v trestním řízení rozumí v první řadě zásah do práv, jímž poskytují ochranu jednotlivá ustanovení trestního zákoníku. Znásilnění se dotýká práva poškozeného rozhodovat o to, s kým a jakou formou se bude věnovat sexu. Pokud pachatel do uvedeného práva zasáhne, a poškozený za to chce náhradu, musí nějakou dostat. Míru a způsob zásahu vymezuje především sama podoba činu. To, co okresní soud popsal ve výroku napadeného rozsudku, tudíž poskytuje konkrétní podklad, jehož je zapotřebí k tomu, aby se dala určit výši nemajetkové újmy. Jinými slovy, pokud soud dospěje k závěru o pachatelově vině, nemůže poškozeného odkázat s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení, pokud poškozený vznese takový požadavek jako xxxxxxx. 

Posledně jmenovaná poškozená chtěla nahradit psychický šok a trauma přímo spojené s uvedeným deliktem (viz list č. 282 spisu). Šlo jí tedy v první řadě o zásah do její volní svobody. Dále uvedla, že musela vyhledat pomoc v Bílém kruhu bezpečí a péči psychologa. Posledně uvedenou péčí dokládá již zmíněná zpráva na listu č. 301 spisu. Podle ní poškozená pravidelně podstupuje psychoterapii a prožívá nepříznivý stav po traumatu. Okresní soud udělal chybu, že tuto zprávu nečetl. Proto tak učinil soudu odvolací. I právě rozebíraná část návrh xxxxxxx tedy měla oporu ve spisu. Jmenovaná poškozená dále uvedla, že se zhoršila kvalita jejího života, protože jí trápila představa, že se mohla nakazit některou z pohlavních nemocí a poněvadž se v jejím případě vyšetřovala dokonce i pozitivita na HIV, což je velmi vážné. Existenci uvedených testů dokládá účet za zdravotní služby, které soudu zaslala zdravotní pojišťovna (viz listy č. 296 a 297 spisu). V neposlední řadě je nutno brát v potaz, že se poškozený v důsledku znásilnění ocitá v řadě ponižujících situací, ať už před lékaři nebo před vyšetřujícími trestními orgány. Uvedené úkony ho navíc obtěžují tím, že mu kradou čas, tedy to, co patří v životě mezi nejcennější hodnoty. xxxxxxxx dále žádala náhradu nemajetkové újmy spojení s tím, že se věc udála na malém městě, kde ji lidé znají, a v němž kdekdo obcházel její partnery. Uvedené okolnosti ale spis nedokládá. 

Z právě uvedených okolností vyplývá, že xxxxxxxxx přísluší náhrada za zásah do její svobodné vůle při činu samém, dále za komplikace spojené s úkony trestního řízení i s léčebnými zásahy, a za narušený duševní stav, kvůli němuž navštěvuje psycholožku. Za přiměřenou danému případu považuje odvolací soud částku 150.000 Kč. Hlavní část z ní připadá na skutek samotný. Tomu odpovídá 100.000 Kč, dále jde o 30.000 Kč za nároky kladené na psychiku poškozené v souvislosti s lékařskými vyšetřeními a procesní úkony, a o 20.000 Kč za psychické problémy, které se poškozená po činu léčí. Posledně dvě uvedené částky v sobě obsahují i náhradu za čas ztracený s uvedenými úkony. Soud druhého stupně Xxxxxxxxxx nepřiznal celou požadovanou částku, tedy 300.000 Kč. Učinil tak ze dvou důvodů. Skutek popsaný ve výroku napadeného rozhodnutí nebyl výrazně násilný (útočník nepoužil zbraň, nijak poškozenou neznehybňoval a podobně, a jde-li o fyzické následky, způsobil ji toliko modřinu na nouze), a poškozená dokázala už v den činu plnohodnotně spolupracovat s trestními orgány. Psychické problémy ji tedy ani nakrátko neznemožnily fungovat v běžném životě.

Shora uvedené skutečnosti dokládají, že odvolací soud nepřiznal poškozeným náhradu škody ve výši,kterou žádali. Proto je odkázal se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený postup mu výslovně ukládá § 229 odst. 2 tr. řádu.


Poučení


I. Proti tomuto rozhodnutí není přístupný další řádný opravný prostředek

II. Proti tomto rozhodnutí mohou podat dovolání nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku (ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, a to na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce či bez takového návrhu), a obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obžalovaný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Podání, které by takto neučinil, se za dovolání nepovažuje, byť by tak bylo označeno. Dovolání se podává u soudu, které rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje. Rozhoduje o něm Nejvyšší soud České republiky.


V dovolání musí být vedle obecných záležitostí (§ 59 odst. 3 tr. řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu, i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit je po dobu trvání lhůty v podání dovolání


V plzni 11. 2. 2015


JUDr. Zdeněk Jaroš, v.r.

předseda senátu

Přečtěte si další

sp.zn.
52 T 5/2021
Odškodnění 100 000 Kč
Týrání svěřené osoby s těžkou újmou na zdraví

sp. zn. 52 T 5/2021



Rozsudek jménem republiky

Krajský soud v Brně rozhodl v hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2021 v Brně v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Jirsy a přísedících Bc. Blaženy Švestkové a Jarmila Makovského takto:

Obžalovaní:

  1. J. V.  nar.  LXXX, v xxxxxx, trvale bytem xxxxxxxx, fakticky ubytovna xxxxxx, zaměstnanec xxxxx
  2. D. N.  nar. Xxxxxx v ….. trvale bytem xxxxxxx, fakticky xxxxx, dělnice

jsou vinni, že

obžalovaný J. V. 

v přesně nezjištěné době, v řádu tří a více týdnů ode dne 6. 9. 2019 až do 6. 9. 2019 v bytě na ul. Xxxxxx, jako otec nezletilé A. V., nar. Xxxx, kterou měl ve společné péči se svou družkou D. N., nar. Xxxx, s nezletilou, když odmítala podávanou stravu nebo plakala, opakovaně od sebe a k sobě třásl tak, že ji držel za trup, čímž došlo k výraznému ohnutí krční páteře a následně deceleraci hlavy, čímž ji způsobil opakované poranění hlavy a mozku s krvácením do a před sítnici vpravo, krvácením pod tvrdou plenu mozkovou čelně vlevo a spánkové dole s opakovaným nitrolebním krvácením pod měkkou plenu mozkovou, trhlinami nitrolebních žil s vytvořením krevní sraženiny při klenbě lební, a následný poúrazový epileptický syndrom s velkými epileptickými záchvaty,

kdy se ze soudně lékařského hlediska jednalo poranění životně důležitého orgánu – mozku, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, čehož si musel být vědom, a to i při podprůměrném intelektu, byť spoléhal na to, že takový následek nezpůsobí,

obžalovaná D. N. 

v přesně nezjištěné době od 10. 6. 2019 do 6. 9. 2019 v xxxx, a to nejdříve v bytě na ul. Xxxx a dále od 1. 7. 2019 v bytě na ul. Xxx, jako matka nezletilé A. V., nar. Xxx, kterou měla ve společné péči se svým druhem J. V., nar. Xxxx , nezletilou opakovaně v blíže nezjištěném počtu případů nepřiměřeně fyzicky týrala tím, že že ji máčela prsty rukou do soli, které si poté nezletilá dávala do úst a očí,

tedy

obžalovaný J. V.,

jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví,

obžalovaná D. N.

týrala osobu, která byla v její péči


čímž spáchali

obžalovaný J. V. 

přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 146 odst. 1 tr. Zákoníku

obžalovaná D. N. 

přečin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. Zákoníku


za což se odsuzují

obžalovaný J. V. 

podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku

Podle ů 81 odst. 1 a ů 82 odst 1 tr. Zákoníku se výkon uloženého trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let

obžalovaná D. N.

podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku

Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se výkon uloženého trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let

Podle § 99 odst. 1, odst. 2 písm. A), odst. 4 se obžalované D. N. ukládá ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě


Podle ů 228 odst. 1 tr. řádu je obžalovaný J. V. povinen nahradit poškozené A. V. xxxx, zastoupené opatrovníkem I. V., pracovníkem Odboru sociální péče Magistrátu města Brna, se sídlem xxxx nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50.000Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. řádu je obžalovaná D. N. povinna nahradit poškozené A. V., nar. Xxx, zastoupené opatrovníkem J. V., pracovníkem Odboru sociální péče Magistrátu města Brna, se sídlem xxxx nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50.000Kč boru sociální péče.

Podle § 229 odst. 2 tr. řádu se poškozená A. V., nar. Xxx, zastoupená J. V., pracovníkem Odboru sociální péče Magistrátu města Brna, se sídlem xxxx, odkazuje se zbytkem svého nároku na úhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. řádu se poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, se sídlem Benešova 696/10, Brno, odkazuje se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věch občanskoprávních.



Odůvodnění

1. Dne 28. 7. 2021 podala státní zástupkyně ke krajskému soudu obžalobu na J. V. a D., pro trestné činy týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku a v případě J. V. i pro trestný čin těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jichž se měli obžalovaní dopustit jednáním popsaným v podané obžalobě.

2. Soud v hlavním líčení provedl dokazování výslechem obou obžalovaných, svědků M. P., B. V., D. D., P. G., R. V., E. Š., M. Š. a I. W., výslechem znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, neurologie, psychiatrie a psychologie, čtením protokolů u výpovědí svědků M. H., A. L., J. R., J. R. a R. Z., znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví radiologie a zobrazovací metody, dětská chirurgie, traumatologie a ortopedie, videozáznamem provedené rekonstrukce, jakož i listinnými důkazy založenými ve spisovém materiálu. Po zhodnocení provedených důkazů pak dospěl k následujícím závěrům.

Skutková zjištění:

3. Předně je možno již na tomto místě konstatovat, že z hlediska způsobeného následku bylo provedenými důkazy jednoznačně prokázáno, že se stal skutek popsaný v podané obžalobě. Tento závěr totiž vychází ze zcela jasných důkazů v podobě lékařských zpráv popisujících nejen průběh hospitalizace nezl. A. V., ale i rozsah zranění, která utrpěla. K objasnění charakteru těchto zranění, doby jejich vzniku, jakož i mechanismu, kterým byla tato zranění způsobena, pak byla v přípravném řízení vypracována řada znaleckých posudků.

4. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství se pak vyplývá, že A.V. utrpěla úrazové změny, a to krvácení do a před sítnici vpravo, subdurální hygrom – tedy stav po starším krvácení pod tvrdou plenu mozkovou čelně vlevo a spánkově dole, stav po opakovaném nitrolebním krvácení pod měkkou plenu mozkovou, trhliny nitrolebních žil s vytvořením krevní sraženiny při klenbě lební, opoždění při posazování a známky postižení svalstva levé poloviny těla, starší zlomeniny II.-IV. kosti záprstní levé ruky, starší zlomeniny horní konců vřetenních kostí, zhmoždění a krevní podlitiny nohou. Z fotodokumentace pořízené svědkyněmi V. H. je patrný otok kolem pravého oka a prokrvácení spojivky zevně (foto ze dne 4. 6. 2019), namodralá krevní podlitina levé tváře v oblasti ramene dolní čelisti (foto ze dne 4. 6. 2019), oděrka pod pravým okem (foto ze dne 10. 6. 2019), oděrka nosu vpravo (foto ze dne 22. 8. 2019). Nitrolební krvácení bylo různého stáří, čerstvé i starší (dle nálezu v mozkomíšním moku). Nitrolební poranění (krvácení do mozkových obalů) lze hodnotit jako poranění těžké, jedná se o poranění důležitého orgánu – mozku, s potenciálem ohrožení života poškozené. Větší objem krvácení mohl vést k rozvoji otoku a útlaku mozku, což je stav život bezprostředně ohrožující, přičemž k tomuto následku nedošlo díky příznivé shodě náhod a okolností. Krvácení do sítnice pravého oka jako takové poškozenou na životě neohrožovalo, nicméně může zanechat trvalé následky. Zlomeniny II.-IV. kosti záprstní levé ruky a velmi pravděpodobné zlomeniny horních konců vřetenních kostí lze hodnotit jako poranění středně těžké s dobou jejich léčení a hojení do 6 týdnů. Oděrky, škrábance a krevní podlitiny jsou poraněním lehkými, spontánně se vyhojí, poškozenou kromě lokální bolestivosti trvající do jednoho týdne neomezovaly. Celkově byla poškozená citelně omezena v obvyklém způsobu života po dobu jednoznačně převyšující hranici 6 týdnů.

5. Uvedená poranění poškozené vznikla v různých časových intervalech. A. V. byla vystavena opakovanému fyzickému násilí ze strany druhé osoby. Přesné stanovení vzniku jednotlivých nejzávažnějších poranění určit nelze, ale lze konstatovat, že erytrocyty (červené krvinky) se fyziologicky v mozkomíšním moku nenachází, v případě jejich přítomnosti v této tekutině podléhají rozpadu a katabolismu. Vyšetření moku ze dne 7. 9. 2019 prokázalo přítomnost zachovalých erytrocytů, ale i jejich rozpadových produktů, nitrolební krvácení bylo tedy opakované a různého stáří. Zachovalé erytrocyty by svědčily o stáří nitrolebního poranění cca několika málo dní před odběrem mozkomíšního moku. Přítomnost hygromu svědčí o poranění stáří cca 3 a více týdnů. Krvácení do sítnice pravého oka, i s ohledem na jeho následnou regresi během hospitalizace, lze rovněž hodnotit jako čerstvé, tedy stáří několika dní před očním vyšetřením. Povrchní poranění (oděrky, škrábance a krevní podlitiny), jak jsou zachycena na fotodokumentaci, lze hodnotit jako čerstvá, stáří do cca 1-3 dní před pořízením příslušné fotografie. Vznik nitrolebního poranění i s krvácením do sítnice odpovídá syndromu natřásaného/třeseného dítěte (prudká akcelerace a decelerace hlavy při třesení). Při třesení dochází i k nekoordinovanému pohybu končetin oběti třesení, kdy tyto prudké kyvy končetin mohou vést ke vzniku zlomenin kostí v oblastech úponů vazů. V tomto konkrétním případě mohl tento mechanismus vést ke vzniku zlomeniny horních konců vřetenních kostí. Zlomeniny kostí záprstních vznikají mechanismem přímým (úder do postižené lokality, prudké zmáčknutí), ale i nepřímým (ohýbání či kroucení ruky). Ze soudně lékařského hlediska nelze rozlišit, jak tyto zlomeniny u A.V. vznikly, každopádně si je poškozená nemohla způsobit sama. V případě povrchních poranění v obličeji – oděrky a krevní podlitiny, jak jsou zachycené na fotografiích, rovněž nelze jednoznačně rozlišit, zda vznikly aktivně (násilí ze strany druhé osoby) či pasivně (náraz postiženými lokalitami na pevnou podložku s drsnějším povrchem při „pasní koníčků“). Prokrvácení spojivky pravého oka a otok měkkých tkání kolem oka vznikly přímým působením tupého násilí a úder ze strany druhé osoby je ke vzniku poranění způsobilý. Rozsah poranění (větší plocha obličeje) neodpovídá pasivnímu mechanismu.

6. Intenzita třesení, kterému byla poškozená vystavena, byla dostatečná k tomu, že jednoznačně došlo k poranění důležitého orgánu – mozku. Nejzávažnějším následkem třesení dítětem může být jeho smrt v důsledku poranění centrálního nervového systému. V tomto konkrétním případě k úmrtí A. V. nedošlo díky příznivé shodě náhod a okolností (krvácení pod tvrdou plenu se spontánně zastavilo, nedošlo ke krvácení v takovém objemu, který by vedl ke kritickému útlaku mozku). Rovněž nedošlo k dalším možným závažným poraněním (zhmoždění krční míchy, zhmoždění mozku). Citelné omezení spočívalo zejména v hrubém zásahu do její tělesné integrity, jejího fyzického vývoje, omezena byla i bolestivostí poranění, kdy bolest neléčených zlomenin byla déletrvající (týdny), hospitalizací (od 6. 9. 2019 do 4. 10. 2019), nutností další lékařské péče (kontroly, hospitalizace, plánovaná na leden 2020), řešení případných trvalých následků ETA.). Nitrolební poranění mělo za následek opoždění posazování se dítěte a známky postižení svalstva levé poloviny těla, dalším z následků jsou epileptické záchvaty, které se u poškozené vyskytly během hospitalizace. Třesením dítěte došlo ke krvácení do sítnice pravého oka, následkem může být porucha či až ztráta zraku pravého oka. Poranění kostí u dětí obecně může vést k poruchám jejich dalšího růstu s možnými až deformitami či poruchami funkčnosti.

7. S ohledem na provedenou rekonstrukci znalec dále zopakoval, že vznik nitrolebního poranění s krvácením do a před sítnici je vysvětlitelný pakovaným třesením dítěte. Obžalovaným V. prezentované třesení by ke vzniku poranění bylo způsobilé v případě větší intenzity, neodpovídá jeho údaj, že dítětem zatřásl pouze jednou. Pád na postel s peřinou a matrací by bylo možné považovat za možný mechanismus vzniku nitrolebního poranění prudkou decelerací pouze v případě větší intenzity dopadu (hození). Předvedený pád nezletilé do vaničky s dětskou podložkou není ke vzniku nitrolebního poranění způsobilý. Zlomeniny záprstních kostí vznikly mechanismem přímým (úder do postižené lokality, prudké zmáčknutí), nebo nepřímým (ohýbání či kroucení ruky), nemohly vzniknout předváděným „plácáním“ po ruce. Ze soudně lékařského hlediska je možné připustit vznik takovýchto zlomenin pádem do vaničky s nárazem hřbetu ruky do kraje vaničky, jak předvedl při rekonstrukci obviněný, což ale časově neodpovídá stáří těchto zlomenin, jak bylo konstatováno znalcem z odvětví radiologie a zobrazovací metody a znalcem z odvětví dětská chirurgie a traumatologie. 

8. U dětí je hojení zlomenin rychlejší než u dospělých, zlomeniny II.-IV. kosti záprstní byly bolestivé po dobu hojení cca 2-3 týdny. Stejným intervalem lze ohraničit i hojení a bolestivost zlomenin horních konců vřetenních kostí. Zjištěné úrazové změny jsou úrazové, nezaměnitelné s projevy běžných dětských nemocí vyskytujících se u dětí daného věku, anebo s běžnými projevy dětí daného věku. Přítomnost soli a pepře samostatně i společně na spojivkách oka vede ke vzniku akutní bolesti až na hranici snesitelnosti, způsobuje podráždění spojivek se slzením až pláčem a překrvením spojivek. Toto mohla být příčina opakovaně zmiňovaných popraskaných žilek očí. Strkání si prstů až rukou do úst je u kojenců součástí jejich fyziologického vývoje. Dráždivý účinek soli a pepře v dutině ústní u kojence způsobuje bolest, zvýšené slinění, možné dechové obtíže až charakteru astmatického záchvatu.

9. Znalec MUDr. Martin Šindler v hlavním líčení zopakoval závěry písemně podaného posudku a jeho doplňku s tím, že není schopen blíže upřesnit, jak dlouho před hospitalizací došlo ke zraněním poškozené A. V. Pokud se týká poranění mozku, jedná se o dobu okolo 3 týdnů od počátku vzniku poranění až do dvou dnů před hospitalizací A. Starší ze zranění se mohlo projevovat neurologickými příznaky jako je světloplachost, stáčení očních koulí nebo křeče. Jde o množství objemu krve, který tlačí na mozkovou tkáň, které způsobí tyto příznaky. Tlak však nemusel být tak velký, aby se to projevilo. Je to těžké poranění, může vést ke smrti jedince. Z hlediska syndromu třeseného dítěte není nutné, aby byly přítomny všechny symptomy. Nejlehčími projevy může být jenom otřes mozku trvající pár vteřin. Zranění nemohla vzniknout pádem hlavičky na deku na stole při pasení koníčku. Je to příliš krátká vzdálenost, nerozvine se dostatečná rychlost. Nitrolební poranění vzniká prudkým akceleračním mechanismem, při třesení je udělena hlavě kinetická energie a při pohybu tělem dítěte opačnou stranou se hlava okamžitě zastaví a začne se pohybovat do protisměru, nicméně mozek se ještě setrvačně pohybuje a tím vznikají trhliny cév a žil přemosťující mezi mozkovou tkání a mozkovými svaly, a tak vzniká krvácení. Pokud by stůl nebyl přikryt nějakou dekou, lze připustit, že některé z poranění v obličeji nebo krevní podlitinky a otok mohly uvedeným způsobem vzniknout. Při rekonstrukci obžalovaný zmínil pád dítěte do vaničky, kde byla měkká molitanová podložka. Tam znalec zranění vylučuje, protože podklad je příliš měkký a zabrzdění není tak výrazné. Další mechanismus by připadal v úvahu v podobě hození hození dítěte na postel, kdy by kojenci byla udělena nějaká kinetická energie, nicméně obžalovaní negovali další změny jako bezvědomí, divné pohyby, víčka apod. Vzhledem k tomu, že není poznatek o tom, že by A. utrpěla jiný úraz hlavy, je vysvětlením třesení dítěte. Naražení hlavičkou v postýlce, jak bylo ukazováno obžalovanými při rekonstrukci, způsobilé k uvedeným zraněním není, nejedná se o dostatečnou intenzitu. Zarudlé žilky mohly být výsledkem třesení, nárazu nebo nitrolebního krvácení. A. si mohla sáhnout do oka a zanést tam sůl nebo pepř. Znalec nedokázal posoudit, zda si zranění A. mohla všimnout dětská lékařka. V případě vřetenních kostí byla kostní struktura zhrubělá, z toho plyne podezření, že se jednalo o stav po zhojených zlomeninách. K fotografii č.l. 62 znalec uvedl, že krevní podlitinka mohla vzniknout pádem na stůl, nikoliv na deku.

10. Rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská neurologie je zřejmé, že A. V. utrpěla několik opakovaných poranění hlavy a mozku, a to navíc nikoli jedním úrazovým mechanismem, ale při opakované traumatizaci v určitých časových intervalech. Při úderu hlavičky o tvrdou podložku při pádu vzniká tzv. komočně-kontuzní syndrom. Jedná se o kombinaci otřesu mozku a zhmoždění mozku, kdy dochází k mechanickému poškození hlavně povrchových /korových/ částí mozku, ale i hlubších – podkorových částí, dále k narušení – natržení drobných cév na povrchu mozku a vylití krve na povrch mozku pod měkkou plenu mozkovou, a tím ke vzniku tzv. subarachnoideálního krvácení. Tímto způsobem krev proniká mimo cévy pod měkkou plenu mozkovou do mozkomíšního moku /likvoru/ a zbarvuje jinak čirý likvor do červena, jde-li o čerstvé krvácení nebo do nažloutlé barvy, jde-li o starší nebo dokonce opakované krvácení, kdy již dochází k rozpadu červených krvinek a štěpení krevního barviva hemoglobinu na  jeho rozpadové produkty. 

11. Dále při pádu na hlavu nebo při úderech do hlavy dochází k pohybu mozku uvnitř lebky a dochází k poranění stěny mozkových žil, z povrchu mozku mezi pleny mozkové pod tvrdou plenu mozkovou a vzniká tak  subdurální hematom /krvácení pod tvrdou plenu mozkovou/. Toto patologické vylití krve ze žilného systému mezi pleny mozkové způsobuje plošný útlak mozku a mechanické poškození povrchových částí mozku, navíc svým tlakem omezuje přítok arteriální krve, a tak i výživu utlačených partií mozku. Krev v tomto subdurálním hematomu se časem rozkládá a následně se hematom přeměňuje na tzv. subdurální hygrom. Tento se většinou postupně časem dále vstřebává, zaniká a komprese mozku se upravuje a mizí. 

12. Syndrom třeseného dítěte je další mechanismus traumatického postižení mozku dítěte. Jde o princi poranění mozku bez přímému vlivu zevního násilí na hlavičku. Dochází k pohmoždění hlavně korových částí mozku, které přiléhají na vnitřní část lebky nebo na kostěné struktury na bázi lebeční. Při prudkých pohybech hlavou jedním směrem s prudkým pohybem zpět v protisměru dojde k opakovaným posunům mozku a nárazům s následným poraněním mozkových struktur. Hlavička novorozence a kojence je v poměru k tělíčku velká a těžká, je nestabilní na slabém krku. Prudké pohyby akcelerační a decelerační jsou příčinou poškození mozku o skelet lebky a lební báze.

13. Tímto principem mohla tato jednotlivá poranění vznikat postupně v čase a mohlo docházet k postupné kumulaci a tíži úrazového poškození až do projevů klinické manifestace, např. popisované poruchy příjmu potravy, neklidu-dráždivosti či naopak apatie dítěte, zvracení obloukem až k poruchám vědomí a epileptickým záchvatům. Vstřebávání krve ze subarachnoideálních prostorů bývá provázeno zvýšením tělesné teploty, aniž by dítě prodělávalo nějaké infekční horečnaté onemocnění. Netraumatická příčina vzniku popisovaných poranění mozku a krvácení do mozku a očí byla vyloučena negativním hematologických vyšetřením. Ke všem výše uvedeným mechanismům a příznaků v tomto konkrétním případě docházelo a byty dokumentovány ve zdravotní dokumentaci. 

14. Všechny chorobné stavy vyžadovaly intenzivní léčbu a kompenzaci na JIP – úpravu vnitřního prostředí, vysokého krevního tlaku provázejícího nitrolební hypertenzí, korekci zvracení, antiepileptickou léčbu na zvládnutí epileptických záchvatů, analgetickou léčbu na útlum bolesti. Ze spisového materiálu je jasné, že k traumatizaci dítěte docházelo opakovaně, mnohokrát za sebou v čase, ale přesnější datování není možné. Subdurální hematom přechází do hygromu v průběhu několika týdnů. Dle nálezu krvácení do mozkomíšního moku lze konstatovat, že čerstvé červené krvinky se v mozku detekují 2-3 dny, ale dále jsou již patrné rozpadové produkty krevního barviva hemoglobinu, a ty byly zachyceny všechny. Proto poranění hlavičky bylo opakované, mnohočetné a úplně čerstvé. Utrpění zranění se od jejich vzniku projevovala navenek neprospíváním dítěte, ataky neklidu, zvýšené dráždivosti, střídavě s periodami apatie, teploty, poruchami příjmu potravy, nechutenstvím, zvracením, hypohydratací a epileptickými záchvaty. Zcela poté se i laik povšimne výše uvedených příznaků a měl by na ně patřičně reagovat, uvažovat o jejich příčině a hledat pomoc včas u svého ošetřujícího praktického lékaře pro děti a dorost. 

15. Zjištěná poranění mozku by bez lékařského ošetření vedla s největší pravděpodobností k letálním komplikacím a úmrtí dítěte. Epileptické záchvaty jsou důsledkem těžkého poškození mozku jako centrálního řídicího orgánu celého organismu a bez léčebné kompenzace těchto záchvatů by docházelo k jejich řetězení, vývoji tzv. epileptického statu, končícího fatálně. Přestože se za hospitalizace podařilo všechny závažné stavy zvládnout, stále jde o těžké poškození mozku, které většinou zanechává trvalé následky různého stupně a závažnosti. Lze očekávat opoždění a poruchy vývoje tělesného, duševního, a později problémy v sociální adaptaci, učení, pracovním uplatnění atd. Rovněž riziko vzniku dalších forem epileptických záchvatů v dalším vývoji je dosti pravděpodobné. Určitá omezení a znevýhodnění v celém životě A. nutno jistě předpokládat.

16. V rámci doplnění svého posudku po provedené rekonstrukci znalec uvedl, že všechna zjištěná poranění A. V. byla způsobena úrazovým – traumatizujícím mechanismem. Dle znalce k poranění horních končetin A. a vzniku fraktur pravděpodobně došlo při prudkém zvedání kojence za ruce. Záprstní kosti mohly být traumatizovány jednak údery a rovněž i taháním za ruce. Popisované propínání A. do luku a stáčení hlavy a očí k jedné straně bylo projevem jednak dráždění plen při krvácení a dále projevem záchvatovým – ložiskový epileptický záchvat se stáčením hlavičky a deviací očí. Projevy a příznaky popsané ve znaleckém posudku není možno zaměnit za běžné projevy zdravého dítěte.

17. Znalec MUDr. Vlastimil Hřeben v hlavním líčení zopakoval závěry písemně podaného posudku a doplnil, že nelze přesně říct, jak dlouho před hospitalizací A. došlo k poranění mozku. V mozkomíšním moku se prokázala jak čerstvá krev a červené krvinky, tak rozpadlé. Muselo tam dojít ke starému krvácení, ale byla tam i čerstvá krev, takže muselo dojít k jejímu opakovanému vylití do mozkomíšního moku. Přesně to určit nelze, úklidová reakce, při které tělo vstřebává mrtvé červené krvinky, je individuální. Bylo prokázáno subdurální krvácení. Podle znalce je jasné, že došlo k opakovanému krvácení. Subdurální hematom se může vyvíjet i týdny. Pokud jde o vzdálenější příznaky od hospitalizace, u dětí lze mluvit o týdnech, u dospělých je metabolismus pomalejší, tam by to bylo delší. 

18. K provedené rekonstrukci znalec uvedl, že dětská hlavička je těžká, je to čtvrtina váhy dítěte. Jestli se dítětem zatřepe, hlavička vykonává pohyb tam a zpět, hmoždí mozek a dochází k traumatickým postižením. Takové třesení je důvodem k tomu, aby vzniklo závažnější poranění. Totéž platí pro pád dítěte z výšky 45 – 50 cm. I jedno zatřesení může být příčinou poškození, stejně jako pád z výšky. Upuštění dítěte na postel s peřinou je nejméně pravděpodobné, jasné je třesení a pád. Pokud jde o oční hematomy, komprese hrudníčku při třesení způsobila hematomy spojivek a sítnice. K překrvení spojivek může dojít běžně a za půl hodiny, což za půl hodin odezní, ale subkonjunktivální podspojivkový hematom, což je červený blok, už vyžaduje intenzivnější mechanismus. Teoreticky je možné, že při vyšetření A. dětskou lékařkou dne 27.  8.  2019 tato příznaky poranění mozku nemohla rozpoznat. Mohla ji vidět ve fázi, kdy kompenzační mechanismy tam nebyly a při běžném vyšetření to nemuselo vyjít na povrch.

19. Rovněž i znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví, odvětví dětská chirurgie, traumatologie a ortopedie byly detekovány zlomeniny v oblasti horního konce vřetenní kosti na obou končetinách a dále zlomeniny v oblasti záprstních kůstek levé ruky nezletilé A. RTG vyšetření bylo provedeno 9.  9.  2019, tedy tři dny po přijetí do nemocnice, přičemž v oblasti levé ruky v okamžiku vyšetření zlomeniny záprstních kůstek nejevily známky hojení, byly tedy způsobeny v řádech jednotek dnů, maximálně 10 dnů. Tvarové změny vřetenní kosti obou horních končetin svědčí o poranění starším, které mohlo vzniknout v řádu několik týdnů, spíše měsíců, přičemž přesné datum vzniku nelze určit. Zlomeniny v oblasti záprstních kůstek levé ruky vyžadovaly působení konkrétního násilí. Běžné plácnutí přes ruku takové zlomení nemohlo způsobit. Toto zranění způsobilo otok a při manipulaci byla ruka významným způsobem bolestivá. Je možné předpokládat, že v období asi 7 dnů po úraze byla dlaň oteklá a zarudlá. Toto poranění mohl rozpoznat i laik. Zlomeniny v oblasti horního konce vřetenní kosti na obou horních končetinách nejsou zásadního charakteru kromě lehkého otoku a citlivosti. Byly pravděpodobně způsobeny tak, že bylo pohybováno v lokti způsobem nepatřičným, ať už kroucením nebo taháním. Kromě lehkého otoku a citlivosti při manipulaci s ručičkami nelze žádné jiné příznaky očekávat, nemusely být vyjádřeny ani tyto. Lze předpokládat, že bolestivost kromě úvodního inzultu rychle odezněla, nemusel vzniknout ani otok nebo hematom. Tato zranění mohla ujít laické pozornosti. Znalec dále konstatoval, že dítě ve věku nezletilé A. si takové zlomeniny nepřivodí samo, v důsledku čehož je tedy pravděpodobné, že tato zranění byla způsobena jinou osobou.

20. Dle závěrů znaleckého posudku z odvětví radiologie, zobrazovací metody, je z vyšetření poškozené patrný jednak obraz subdurálních hygromů, a to již na prvním ultrazvukovém vyšetření dne 6. 9. 2019 s postupnou progresí (zvětšováním) při srovnání. Etiologie (původ) této kolekce tekutiny může být různý, nejčastěji se jedná o následek krvácení pod tvrdou plenu mozkovou – subdurální hematom. Toto podporuje i nález erytrocytů (červených krvinek) v mozkomíšním moku poškozené. Další abnormalitou jsou fraktury 2. – 4. záprstní kosti ruky vlevo s mírnou úhlovou dislokací. Tento nález je patrný na rentgenovém snímku ze dne 9.  9.  2019. Deformace horních konců obou vřetenních kostí může být následkem úrazu (zlomeniny), toto však nelze jednoznačně prokázat. Subdurální hygrom je následkem krvácení v řádů týdnů. Lze tedy souhlasit s hodnocením znalce z oboru soudního lékařství, že úraz s krvácením mohl proběhnout tři a více týdnů před prvním zobrazením. Přesné určení doby vzniku fraktur kostí je v dětském věku obtížné, vzhledem k deformaci záprstních kostí a přerušením jejich kontury lze uvažovat o stáří v řádů týdnů, tedy 2 – 3 týdny. Deformace horních konců vřetenních kostí není specifická, zde není jednoznačné, zda se jednalo o fraktury, pokud by tomu tak bylo, tak by mohly být starší, tedy nejméně tři a více týdnů.

21. Shrnutím závěrů uvedených znaleckých posudků, které na sebe zejména v případě poranění mozku a zlomenin záprstních kůstek navazují a navzájem se doplňují, lze tedy dospět k dílčímu závěru, že nezletilá A. V. byla vystavena opakovanému fyzickému násilí ze strany druhé osoby či osob, a to podle charakteru vzniklých zranění v řádu měsíců až několika dnů před její hospitalizací dne 6. 9. 2019. Skutková zjištění popsaná v tomto rozsahu v podané obžalobě tedy byla provedenými důkazy jednoznačně prokázána a další dokazování již bylo vedeno směrem k identifikaci osoby či osob, které uvedená zranění způsobily. Těmito důkazy pak jsou výpovědi obžalovaných a svědků. 

22. Obžalovaný J. V. v hlavním líčení uvedl, že se S. N. se potkali v hospodě. Začali si dopisovat a posléze spolu chodit. Tenkrát bydlel v XXXXX v pronájmu, spoluobžalovanou si nastěhoval k sobě. Nějakou dobu vše probíhalo bez komplikací jako normální partnerský vztah. Potom nastaly problémy s placením nájmu, dostali se do dluhů a byli nuceni se odstěhovat. Tři až čtyři měsíce pak bydleli v XXXXX a pak se přestěhovali do bytu na XXXXX. Když se A. narodila, jeho sestřenice M. H. je odvezla domů. Výbavičku, oblečení a základní věci měli od jeho sestry B. V. a jeho matky. Vše bylo bez problémů, vedli normální život. Obžalovaný chodil každý den do práce, kde byl od rána do večera – vracel se ve 21 - 22 hod. Byl utahaný, málokdy měl sílu něco dělat. Malá měla šestou nemoc, N. neměla práci, jen nějaké brigády. Neměli moc peněz, bylo to pro ně i pro malou složité, někdo s ní musel chodit k doktorce. N. měla rozjednaný pohovor v práci nebo musela k doktorovi, párkrát se stalo, že obžalovanému A. dovezla do práce do aquaparku, protože kam šla, tam s ní nemohla. Když měl obžalovaný volno, o malou se staral – krmil ji, přebaloval, koupal, choval apod. Tyto dny probíhaly klasicky, chodívali na procházky. Moc času ale nebylo, takže byli spíše doma. Když bylo potřeba jít k D. na pravidelné kontroly, prohlídky a očkování, ze začátku chodili s malou společně, posléze jen obžalovaný. 

23. V den, kdy jel s malou do nemocnice, byl obžalovaný ráno v práci v XXXXX, odpoledne šel pracovat do aquaparku a když dorazil večer okolo desáté hodiny domů, N. mu řekla, že malá pláče, zvrací a má teploty. Rozhodl se s ní zajet do Dětské nemocnice, ptal se N., proč s ní nejela sama. Důvod byl, že neměla na jízdenku. Když dojeli do nemocnice, malou vyšetřili a rozhodli, že bude hospitalizovaná, aby udělali základní vyšetření. Měli se ozvat. Volali druhý den, že zjistili nějaké věci, co malá měla. Obžalovaný nechápal, jak k tomu mohla přijít. Co se odehrávalo doma, když byl obžalovaný v práci, netuší, nechce na nikoho házet vinu. Byl svědkem toho, že když malou přebalovali na stole, byla živé dítě, měla tendenci se převracet na bříško a pásla koníčky, přičemž se ťukla hlavičkou na stůl. Nevěří však, že by z toho mohla mít nějaké následky. Stůl je dřevěný a tvrdý, malá ležela na dece. Stalo se to jednou, cca v jejích třech měsících. Dále si obžalovaný všiml modřinky na obličeji - pod očičkem a na jedné tváři - a popraskaných žilek v očích. Ptal se na ně spoluobžalované, která tvrdila, že to má z toho, jak neustále pláče. Obžalovanému se to zdálo nepravděpodobné, ale znalec není. Odpověď na to, z čeho může mít modřinky, nedostal. Pokud jde o prohlídky u lékařky, tam malou vysvlékli, doktorka zkoušela ručičky, nožičky, váhu a jak roste. Vždy je pochválila, že se o ni pěkně starají, že prospívá. Ptala se, jak jí, jakou má stolici. Dostali instrukce do další kontroly. Nikdy jim neřekla, že by bylo něco nesprávně. V době, kdy byli u lékařky, malá žilky popraskané neměla, modřinky skoro nešly vidět, tak si toho nevšimla. Obžalovaný se na ně zapomněl zeptat.

24. Jednou, když malou koupal ve vaničce a chtěl ji vytáhnout a položit na postel, tak mu vyklouzla a spadla do vaničky na měkkou podložku, kde byla voda. Bylo to strašně rychlé, do ničeho se však nebouchla. Měla vykulené oči – jen ji to překvapilo. Bylo to z výšky do 45 cm. Žádná podobná situace se již za jeho přítomnosti nestala. Zda k něčemu došlo v době, kdy byl v práci, neví. Když byl doma, tak byl svědkem toho, že spoluobžalovaná byla většinu času na posteli s tabletem, hrála hry nebo sháněla práci na počítači. O malou se staral on, N. pomáhala. Pokud jde o vztah spoluobžalované k A., měla ji ráda, akorát prodělala poporodní psychózu, měla určitou dobu problémy, nenavázala přímo mateřský kontakt s malou. Když byl obžalovaný doma, spoluobžalovaná na něj působila normálně, nevšiml si, že by byla jiná. Párkrát byla neklidná, nervózní. Jednou se mu svěřila, že měla bludy – hlasy. Co jí říkaly, obžalovaný netuší. 

25. K rekonstrukci provedené v přípravném řízení obžalovaný uvedl, že přišel z práce domů, byl unavený a malá ležela v postýlce a plakala. Spoluobžalovaná byla na posteli s tabletem, všude byl bordel a neuklizeno, nenavařeno. Obžalovaný se ptal, proč malá pláče. Obžalovaná řekla, že jí nemůže uklidnit, neví si rady. Obžalovaný vzal malou do náruče, choval ji, utěšoval, nachystal jí jídlo a nakrmil ji. V průběhu jídla začala plakat, nebyla ve své kůži, měla trauma. Obžalovaný z toho byl vynervovaný a tak vzal malou za paže, zezadu ji držel za hlavičku a lehounce ji zahýbal. Udělal to jednou, pomohlo to, malá přestala plakat. O tom, že by malou měl vztekle hodit na postel neví. K máčení ručiček do soli a pepře ze strany obžalovaného nedošlo. Miloval ji, nedokázal by ji ublížit. Pokud jde o spoluobžalovanou, svědkem něčeho takového nebyl. Občas malou plácl přes prsty, protože měla tendenci si je olizovat. Nechtěl, aby dostala bakterie, tak se je snažil oddělat z pusy. Po prstech ji poplácal lehounce, silné plesknutí to určitě nebylo. Význam to však nemělo, proto to přestal dělat. 

26. V průběhu těch čtyř měsíců měla kromě nich malou sestra obžalovaného B. Byli domluveni, že když si spoluobžalovaná potřebovala něco zařídit, mohla ji zavézt k ní do práce – pracuje jako zdravotní sestra. Stalo se to párkrát. Někdy si ji brala na víkendy. Zatímco podle spoluobžalované malá pořád plakala a byla nervózní, podle sestry byla hodná, neplakala a chovala se normálně. Když ji měla u sebe, vyfotila si A. modřiny a zarudlé žilky. Ptala se na to obžalovaného, ten ji zopakoval informace od spoluobžalované. V současnosti jsou v kontaktu s malou přes paní z agentury XXXXX. Ta mu zprostředkovává informace o A. přes e-mail. Posílá fotografie. K jednání, které je obžalovanému kladeno za vinu, obžalovaný uvedl, že s ním nesouhlasí, nic takového nedělal. 

27. Obžalovaná D. N. v hlavním líčení vypověděla, že když s obžalovaným navázala vztah a přestěhovala se k němu. Měla různé brigády a pracovní poměr v XXXXX. Jejich vztah byl bezproblémový. Když se narodila malá, obžalovaná měla komplikace, poporodní bolesti. K dětské lékařce chodili s obžalovaným nejdříve spolu, pak nemohla kvůli pohovoru v práci nebo doktorovi, takže chodil sám obžalovaný. Jednou malá spadla na postel, když ji obžalovaný nesl v ruce z kuchyně do ložnice. Neviděla, zda se jednalo o zlostné hození, mohla mu vyklouznout. Na policii uvedla, že se jednalo o zlostné hození, protože nevěděla, jak to má podat. Při výslechu měla po otřesu mozku, něco málo si nepamatovala. Ke zdravotním problémům dcery obžalovaná uvedla, že deset dnů před jejím odvezením do nemocnice – 27. 8. - s ní byla u D., které sdělila, že malá je nemocná. D. jí řekla, že má dávat kapky na horečku a dodržovat pitný režim a stravu. Pokud se to nezlepší, měli zajít do Dětské nemocnice. O tom, že malá měla zranění lebky, zlomené ručičky, zakrvácené spojivky, a že si to nemohla způsobit sama, obžalovaná něco málo slyšela. Nedokáže si to vysvětlit, nezpůsobila jí to. Jen namáčela ruce do soli, což jí poradil obžalovaný. Obžalovaná mu říkala, že se to malým dětem nedělá, ale neposlouchal ji. Ptala se kámošek, které jí potvrdily, že se to nedělá. Obžalovaná to ale i tak dělala, protože jí to obžalovaný řekl. Hádali se, on se urazil a obžalovaná zůstala s malou. Máčení vypadalo fakticky tak, že malá měla oslintané prsty, obžalovaný přinesl solničku z kuchyně a ukázal obžalované, jak to má dělat a ona to podle toho dělala. Stalo se to asi třikrát. I poté si malá dávala prsty do pusy, obžalovaná jí pak dala dudlík. Jinak neví, kdo jí to mohl udělat, nechce nikoho křivě obviňovat. Nikdo jiný, kdo by měl k A. přístup a mohl jí to udělat, není. Obžalovaný se o malou staral. Obžalovaná odpočívala, hrála hry na mobilu a hledala práci. Při přebalování spoluobžalovaným se malá jednou bouchla do hlavy. Nebyl tam náznak zranění, vypadalo to, že jí nic není.

28. K fotografii na č.l. 58 obžalovaná uvedla, že ji viděla ve spise. Nevšimla si, že by toho A. měla tolik. Měla jednu prasklinku v oku. Nikdy se nestalo, že by s malou třásla nebo jí kroutila ruce. Jen ji chovala, plácala po rukách a mohli jí lehce zmáčknout ruku. Na detaily si nevzpomíná. K fotografii na č. l. 62  obžalovaná uvedla, že je to modřinka. Neví, jak se jí to stalo. K písemnému prohlášení na č. l. 91 a 95 - 97 sdělila, že psala, co jí diktoval pan P. Měla strach, že by bylo zle, bála se ho, protože když ho neposlechla přítelkyně, dostala výprask. S tím se seznámila přes Facebook, dělal, že je její kamarád a že jí chce pomoci s bytem a prací. Myslela si, že jí pomůže, ale bylo to naopak. Zná i přítelkyni pana P. R. Z. Byla to kamarádka. Obžalovaná u nich začala bydlet, lezli jí do věcí a zjistili, že má problémy s malou. Do prohlášení psala, že má problémy s malou a že se to řeší s policií. P. se na nic nemusel ptát, zjistili to z papírů, co měla u sebe. Sepsali smlouvu, že mu obžalovaná má dát 15 000 Kč za to, že jí pomůže s touto záležitostí skrze soud, kriminálku a zařídí bydlení s prací. Vyhrožoval jí. Není pravda, že by mu peníze vzala, naopak on ukradl jí věci – památky od kamarádů, stříbro, notebook, mobil, léky, dokumenty a cenné papíry. 29. Uvedené výpovědi obou obžalovaných v zásadě odpovídají tvrzením, která prezentovali v rámci rekonstrukce provedené v přípravném řízení pouze s tím rozdílem, že v průběhu rekonstrukce obžalovaná popisovala úmyslné hození dcery na postel obžalovaným V., avšak v hlavním líčení tvrdila, že toto hození vlastně neviděla a pozorovala pouze pád dcery, která zřejmě obžalovanému vyklouzla z rukou. 

30. Svědkyně D. D. v hlavním líčení sdělila, že ji během svého těhotenství navštívila obžalovaná s tím, zda k ní může přijít s novorozencem a registrovat se. Svědkyně o obžalovanou pečovala jako o svou klientku do 18 let, takže souhlasila. Po narození dítěte mají rodiče povinnost navštívit pediatra do třech až čtyř dnů, což se také stalo. První vstupní prohlídka probíhá tak, že svědkyně si načte propouštěcí zprávu z nemocnice, ujme se dítěte a v rámci zákonem stanovených preventivních prohlídek ho sleduje. Když se objeví nějaká patologie či anomálie, zve si dítě častěji. O A. V. se začala starat od narození, preventivní prohlídky proběhly ve 14 dnech dítěte, ve čtyřech týdnech, v šesti týdnech a pak jednou měsíčně ve třech a čtyřech měsících. V rámci preventivních prohlídek musí lékař prohlédnout dítě od hlavy k patě. Rodiče je zcela svléknou, je i bez plenek. Lékař prohlíží, váží, měří, věnuje se hlavě, očím a vnitřním orgánům, psychomotorickému vývoji, hmotnosti a výšce. Kdyby si svědkyně všimla nějakých hematomů u očí, tak by se dotazovala rodičů, jak k tomu došlo. Stejně by postupovala, i pokud by si všimla nějakých hematomů na kůži. Během pravidelných lékařských prohlídek dítě podstupuje i specializovaná vyšetření. Ortoped kontroluje kyčle, zda dorůstají správě játra a stříšky. To je dle zákona. Ortoped vidí dítě v porodnici, na ortopedii je pak posílá pediatr a ortoped sám si ho zve na kontroly. Ty jdou mimo pediatra, rodiče jsou povinni donést nález. Při prvních dvou návštěvách přišli oba obžalovaní, poté už chodil jen obžalovaný. Když se svědkyně dotázala, kde je matka, bylo jí odpovězeno, že u lékaře, dále se neptala. Dítě prospívalo dobře, svědkyně neshledala žádnou patologii. Na váze přibývalo pravidelně, psychomotorický vývoj byl v mezích normy. Proto si je zvala v rámci zákonných kontrol, nic ji neopravňovalo a nepřesvědčovalo k tomu, aby si je zvala častěji. Pokud jde o zlomeniny, ty se u malých dětí zhojí velmi rychle, do deseti dnů. Je tak možné, že ve třech měsících při prohlídce A. zlomeniny neměla, došlo k nim po vyšetření, a do další měsíční kontroly se zhojily. Obžalovaný se vždy choval k dítěti mile, pěkně je opečovával. Naposledy A. viděla v červenci, když jí byly tři měsíce. Žádné patologie nenašla. Poté nastoupila dovolenou a až od kolegů z Dětské nemocnice se dozvěděla, že dítě je hospitalizováno. Původně navštívilo lékařskou službu první pomoci pro teploty a zvracení. Zřejmě když nenašli interní patologii stran zažívacího traktu nebo poruchy ledvin, tak udělali vyšetření mozku, kde se zjistilo postižení a starší hematom. To byla poslední informace, kterou o dítěti měla. Pokud by si obžalovaná nebyla jistá, určitě se na svědkyni mohla obracet. V dnešní době si nicméně matky obracejí spíše na sociální sítě než na pediatra. Svědkyně ví, že obžalovaná se léčila na psychiatrii, myslí si, že diagnóza byla schizofrenie. To je psychiatrická nemoc, kdy pacient slyší hlasy, které ho nabádají k různým věcem. Svědkyně obžalované potkala několikrát na náměstí Svobody. Vedli se za ruce a vezli kočárek. Svědkyně proto překvapilo, co je jim kladeno za vinu. 

31. K záznamu na č. l. 679 svědkyně uvedla, že se jednalo o zákonnou preventivní prohlídku, která proběhla 7.6. K faktu, že dne 4. 6. byla A. vyfotografována s popraskanými žilkami v očích, uvedla, že kojenci mohou mít konjunktivní hematomy v rámci konjuktivitidy. Nejprve se na to aplikuje prokapávání očí. Jedná se o velice decentní nález, kdyby v takovém případě lékař hned pomýšlel na syndrom týraného dítěte, tak by to musel řešit v každém druhém případě. Svědkyně určitě doporučila kapky do očí, což se někdy rodičům doporučuje v rámci informace, a nezapisuje se to do dokumentace. Bývá hodně klientů a lékař vypíchne jen to, co je potřeba. Počínající konjunktivitidu může mít každé druhé dítě v tomto věku. Když svědkyně doporučí oční kapky, tak upozorní rodiče, ať přijdou, pokud se to nezlepší. Zda v případě A. V. doporučovala použití fenistilových kapek, si svědkyně nevzpomene. Obecně se fenistilové kapky používají na konjunktivitidu, kašel, rýmu nebo alergický exantém. Jsou to kapky spadající do skupiny antihistaminik. Nesouhlasí se znalcem neurologem, podle kterého se nemají používat u dětí mladších 12 let. Je to citovaný příbalový leták, ale běžně se tyto kapky používají na novorozeneckých JIP a u kteréhokoliv pediatra. K dokumentu na č. l. 677 svědkyně uvedla, že jej vystavovala L. K záznamům na č. l. 674, 675 a 677 svědkyně uvedla, že se jedná o vyšetření z ortopedie. Grafy dělala svědkyně. Vyšetření dne 27. 8. prováděla L.. 

32. Svědkyně R. V., matka obžalovaného, v hlavním líčení uvedla, že při první návštěvě se obžalovaná chovala zvláštně, při představování se otočila zády, když se jí svědkyně ptala na rodiče a sourozence, tak reagovala ve stylu, proč se jí ptá. Po asi deseti minutách odešla s tím, že si musí něco vyřídit. Během druhého setkání už byla těhotná. Moc se nevídali, obžalovaní k nim nejezdili. Když se A. narodila, obžalovaná odmítala kojit s tím, že ji bolí břicho, protože má po císařském řezu. Na obžalovaného zvyšovala hlas. Svědkyně si říkala, že je to po porodu, a že se to spraví. K obžalovaným pak jeli na návštěvu 1. května s malým desetiletým synem a dcerou. Svědkyně dovezla věci na vaření, uvařili a upekli. Obžalovaný malou přebaloval, choval, obžalovaná ji ani nechytla. Když se jí svědkyně zeptala, kolik má dát mléka do flašky, odkázala ji na obžalovaného, sama nevěděla. V půlce května pak obžalovaní přijeli za nimi i s malou. Stal se tam incident, svědkyně obžalovanou vyhodila, protože byla sprostá na jejího malého syna. Obžalovaná obžalovanému vzala posledních 500 Kč z peněženky a odjela pryč. Obžalovaný tam zůstal celý víkend sám s malou. Asi za dalších 14 dnů si malou vzali na víkend. Když si pro ni přijeli, věci vždy chystal obžalovaný. Nabalil, nachystal oblečení, vysvětlil, co malá papá, kolik má dát čeho. Obžalovaná mezitím ležela v posteli, hrála si s mobilem. To dělala při každé jejich návštěvě. Nikdy se nezeptala na malou, na svědkyni se ani nepodívala, nic jí neříkala. Vše řešil obžalovaný. Nikdy nechodila do práce, tvrdila, že jí bolí kolena. I když jim dováželi nákup, obžalovaná nijak nereagovala, nepoděkovala. Říkali obžalovanému, že to nemá smysl, ať se rozejdou, ale neposlechl je. Obžalovaný má takovou povahu, že se radši nechá zbít, než aby někomu ublížil. Nikdy nikomu neublížil, nebil se. Problémy s ním nebyly. Začátkem června se ženil bratr svědkyně, obžalovaný byl pozván bez obžalované jen s malou. Když přijeli, tak si poprvé všimli, že malá má červené, krvavé očičko. Ptala se, co se stalo. Bylo jí řečeno, že ji zkoušeli dát na bříško, a ona spadla, když pásla koníčky. Svědkyně mu na to řekla, že má tři děti, ale toto se jí nikdy nestalo, že se malé muselo něco stát. Obžalovaný ji na to řekl „ne mami, proč bychom jí něco dělali“. Za dalších 14 dnů si malou vzala dcera svědkyně. Volala svědkyni, že A. je divná, posílala jí fotky. Zdálo se, že má očičko modré. Vysvětlení bylo, že se bouchla a kdesi cosi. To bylo tak do července, v srpnu ji měli od pátku do soboty. Týden nato svědkyni volal obžalovaný, že A. od jejího malého syna dostala teploty a má šestou nemoc. Za týden byla v pořádku, vzala si ji znovu dcera. Za 14 dnů se A. teploty vrátily, to bylo během srpna. V září svědkyni volal obžalovaný, A. museli odvézt do nemocnice, protože měla vysoké horečky a zvracela. První, co mu svědkyně řekla, bylo, že jestli jí něco udělali, ať si ji nepřejí. Odpověděl „co bysme jí dělali“. Druhý den obžalovaný volal, že A. má krvácení do mozku a že doktor říkal, že se to stává při porodu. Svědkyně mu řekla, že se to nestalo při porodu, když obžalovaná rodila císařským řezem. Do nemocnice je nepustili, nic se nedozvěděli. I když svědkyně na syna naléhala, tvrdil, že se nic nestalo, proč by A. něco dělali. Svědkyně mu po pár hovorech řekla, ať se ozve, až si rozmyslí, kdo jí to udělal. Od té doby svědkyni nezavolal. Při jednom z víkendů, kdy A. hlídali, ji vezli, malá zůstala sama s obžalovanou. Strašně křičela, přitom když byla u nich, tak nikdy neplakala, byla hodná holčička. Jakmile však byla doma, řvala a řvala. Kromě zarudlých očiček na A. nic nepozorovala. V současné době je A. šikovná, nechce moc mluvit, ale jinak je šikovná, vídají se každý týden. Následky nemá, je trošku neohrabaná. K fotografii na č. l. 58 svědkyně uvedla, že se jedná o fotku ze svatby jejího bratra ze dne 4. 6. K fotografii na č. l. 62 svědkyně uvedla, že se jedná o fotografii, kterou ji poslala dcera, když měla malou na hlídání. Dohodly se, že dcera, která pracuje v nemocnici na neurologii, malé domluví vyšetření, ale to už nestihly. 

33. Svědkyně B. V., sestra obžalovaného, v hlavním líčení vypověděla, že před narozením A. s obžalovanou v kontaktu nebyla, neví, jaký vztah spolu obžalovaní měli. Když obžalovaná otěhotněla, řešila svědkyně s obžalovaným jejich finanční situaci. Zapojili se jako rodina, vše zařídili – od kočárku po postýlku, léky apod. Začali se vídat víc, svědkyni se zdálo, že obžalovaný se na malou těší, zatímco obžalovaná moc zájem neměla. Když se malá narodila, tak obžalovaná měla ještě menší zájem, zatímco obžalovaný byl nadšený, byl pyšný otec. Obžalovaná odmítla kojit, tak jim nosili umělou výživu, vídali se pravidelně. Malou svědkyně několikrát hlídala v práci i u sebe doma. Od jejich dvou měsíců začali pozorovat modřinky, škrábance. Fotila je a posílala své mamce, protože nevěděla, jestli si taková zranění může dítě způsobit samo. Někdy v červnu měla A. zarudlé a odřené očičko, byla oteklá. Chtěla to řešit, ptala se obžalovaného, který jí řekl, že pásla koníčky, a při tom se škrábla. Svědkyni to přišlo podezřelé, protože v té době byla A. pouze ležící miminko. Malou pak měla na hlídání v červnu nebo v červenci na celý víkend. To už ležela v luku, nevypadala dobře. Svědkyně je zdravotní sestrou na neurologii, bavila se o tom s kolegy v práci, zda by nebylo vhodné nějaké neurologické vyšetření. Týden nebo dva poté však už A. skončila v nemocnici, takže vyšetření zrealizovat nestihla. A. tedy viděla 22. 4. v porodnici, 27. 4. na návštěvě na XXXXX, 25. ji hlídala v práci, 8. 5. ji navštívili s matkou na XXXXX, 18. 5. byla svědkyně v XXXXX u rodičů, kde A. také byla, 4. 6. byly na návštěvě na XXXXX se sestřenicí, tam si všimli těch největších modřin. Mezi 7. a 9. 6. byla svědkyně na svatbě v XXXXX, kde byl obžalovaný s A.. Obžalovaná podle něj byla tou dobou na psychiatrickém léčení. 10. 6. pak A. hlídala svědkyně asi dvě hodiny venku. Předala ji obžalovaná, přivezla kočár a řekla „přijdu za hodinu“ a odešla. Mezi 21. a 22. 6. jela svědkyně s A. na víkend do XXXXX. Vyzvedla ji v pátek večer, když přijela, tak řekla, že A. potřebuje přebalit. Obžalovaná neprojevila zájem, obžalovaný se ptal. Mezi 24. a 25. 8. měla svědkyně A. na víkend, to pozorovali, že leží v luku, dostala teplotu. Z 22. 8. měla svědkyně fotky od sestřenice, která A. navštívila na Staré osadě. Měla modřinu pod pravým okem, na nose škrábance. Když měla A. v péči svědkyně, byla hodné dítě, neplakala, nijak se neprojevovala, že by byla více plačtivá nebo dráždivá. Předávali si ji v kočárku s obžalovaným, na návštěvu svědkyně nešla, takže nemohla pozorovat reakci A. na návrat domů. Po návratu z nemocnice svědkyně převzala A. do své péče. Chodily třikrát týdně rehabilitovat Vojtovou metodou. Cvičili i doma, A. opomíjela jednu stranu těla, nehýbala s ručičkou, neotáčela se na tu stranu. Měla problém s očima po krvácení do sítnice, každý týden chodily k jednomu až dvěma doktorům na ultrazvuk hlavy, CT, magnetickou rezonanci. Dvakrát byla hospitalizovaná, A. měla epilepsii. Brala na ně léky, nyní je má vysazené. Dvakrát byla hospitalizace z důvodů záchvatů, na magnetické rezonanci zjistili nové prokrvácení způsobené popraskáním žilek při vstřebávání dřívějšího zranění. Jsou tam změny, které tam zůstanou, ale tím, že se to A. stalo, když byla malinká, tak vývoj doběhla a v současné době je v pořádku. Více zakopává, je hůře obratná, ale jsou už jen ve fázi sledování. Z hlediska kontaktů s obžalovanými svědkyně uvedla, že první fyzický kontakt měli v prosinci na pěstounské organizaci na Trialogu. Tam si malou chovali, viděli ji. Svědkyni přišlo, že to špatně nesla, byla více plačtivá a lekavá, nevypadala dobře. Podle pracovnice Trialogu to mohla vyvolat návštěva rodičů, proto se po konzultaci s lékaři domluvili, že další návštěvy už nebudou. Pak probíhaly e-maily a sms. Zájem mají jak kdy, někdy se ozvou jednou za měsíc, někdy se půl roku nikdo neozve. Obžalovaná si píše jednou za měsíc e-mailem o základní informace, jak se malá má. Přes pracovnici Trialogu jí posílají fotky. Obžalovaný se ze začátku ozýval za oba přes obžalovanou, po jejich rozchodu moc zájem neměl, párkrát psal do Trialogu. Letos v dubnu měli neshodu, obžalovaný se dožadoval kontaktu s malou, že je to jeho dcera a nikdo mu to nemůže zakazovat. Svědkyně mu řekla, že to nechají na soudu a 34. Svědkyně M. H. v přípravném řízení uvedla, že obžalovaný V. je její bratranec. S obžalovanou N. se dal dohromady ještě v době, kdy chodil s minulou přítelkyní. Přestěhovali se do XXXXX a narodila se jim malá A.. V té době se potkali zhruba jednou za rok u rodičů. A. svědkyně vezla domů z porodnice. Poté se s obžalovaným vídala asi dvakrát měsíčně. Na návštěvy chodila buď sama, nebo se sestřenicí B. V., což je sestra obžalovaného. Chodily tam z vlastní iniciativy koukat se na malou. Když tam byly, A. se věnoval vždy jen obžalovaný. Obžalovaná ani nevstala, když A. plakala. Utěšoval ji a choval jen obžalovaný. Vyptával se B., co má dělat, když malou bolí bříško, jaké léky a krémy má používat. Léky jim kupovala B. Obžalovaná byla vždycky na posteli s mobilem nebo tabletem a nejevila zájem. Byla na sociálních sítích. Chvíli po porodu sháněla marihuanu. Postupně rozprodává vybavení domácnosti, které dostaly od matky obžalovaného. Když A. byly dva měsíce, tak ji svědkyni a B. půjčili na víkend. Za celou dobu se o ni nezajímali, nenapsali ani nezavolali. Malá byla celou dobu hodná, neplakala. Měsíc poté byla obžalovaná na psychiatrii a opět měly A. na víkend. Trávili jej v XXXXX. Byl tam i obžalovaný. A. byla hodná. Obžalovaný tvrdil, že s nimi pořád pláče, ale se svědkyní byla v pořádku. Naposledy svědkyně A. viděla na konci srpna 2019. Všimla si, že má popraskané žilky v očích a modřinu na čele. Ptala se obžalovaných, co se stalo. Obžalovaná řekla, že neví a obžalovaný řekl, že se bouchla do stolu. Pár dní nato ji odvezl do nemocnice, což zatelefonoval své sestře B. Ta se za ní snažila do nemocnice chodit, nosila jí pleny a sunar. K obžalovanému svědkyně uvedla, že byl vždycky hodný kluk s menším IQ. Vystudoval speciální školu a učiliště na zedníka v Brně. Vždy se zajímal o rodinu, pravidelně jezdil domů. Nemyslí si, že by byl nějak zlý nebo někomu schválně ublížil. Na miminko se těšil. Svědkyně nikdy nezaznamenala, že by byli při péči o A. podrážděný. Byl z péči o ni často unavený. Obžalovanou bránil a omlouval. K obžalované svědkyně uvedla, že než se A. narodila, tak ji viděla jen jednou, ale nijak se nebavily. Po porodu obžalovaná nijak nereagovala na to, že k ní chodí. Žádný vztah si k ní nevytvořila. Od obžalovaného svědkyně věděla, že skončila na psychiatrii. Nakonec se dozvěděli, že jen kvůli sázce s kamarádkou. Svědkyně nikdy neviděla, že by se k A. někdo choval nehezky. Neví, že by se obžalovaní s někým dalším stýkali. Nikdy u nich nikoho cizího nezastihla. Ví, že rodiče obžalované A. nikdy neviděli. Svědkyně nechápe, proč si A. pořídili, když se k ní pak chovali tak, jak je jim kladeno za vinu. Nemyslí si, že by obžalovaný něco z toho udělal schválně nebo s vědomím, že chce A. ublížit. Je jednodušší, spousta věcí mu nedojde, např. že nemůže použít takovou sílu, když jde o miminko. Ohledně obžalované neví, co si myslet. Neměla k ní žádný vztah, takže neví, zda by A. schválně ublížila. Nemyslí si, že by někdo z nich nadměrně pil alkohol. Drogy nebrali. Obžalovaná kouří cigarety. 

35. Svědkyně E. S., v hlavním líčení vypověděla, že obžalovaný je její kolega z práce. Obžalovanou zná zběžně, obžalovaný je představil v práci, doma u nich nikdy nebyla. V práci viděla i jejich dceru A.. Obžalovaný jednou dopoledne říkal, že má problém, potřebuje pohlídat malou. Svědkyně mu řekla, ať se zeptá vedení. To schválilo, že A. bude v kuchyňce u svědkyně. Přivezla ji obžalovaná, přebalila ji svědkyně s obžalovaným. Svědkyně se o ni starala, obžalovaný za nimi během dne chodil. Choval se k A. pěkně, nevypadalo to, že by bylo něco špatně. A. nebyla zanedbaná, spinkala. Kdy přesně to bylo, svědkyně neví. Bylo krásné počasí, svítilo slunko. Obžalovaný v té době bydlel v XXXXX na XXXXX. A. takto byla v práci s obžalovaným vícekrát, ale to tam byly jiné kolegyně. 

36. Svědkyně P. G. v hlavním líčení vypověděla, že A. V. zná jen ze zdravotní dokumentace. Z té vyplývá, že u ní byli celkem třikrát na preventivním vyšetření kyčelních kloubů a protože bylo vše v pořádku, tak bylo sledování ukončeno a dítě předáno do péče dětské lékařky. Nevzpomíná si, zda u ní byli oba rodiče, ale z dokumentace ví, že na prvním vyšetření byli oba rodiče, na druhém a třetím jen otec. Při prohlídce se dítě odhaluje pouze od pasu dolů – položí ho na vyšetřovací lůžko, rozlepí se plína, provede se ultrazvukové a klinické vyšetření. S dítětem manipulují rodiče, svědkyně provádí testy a sama na dítě nesahá. Kdyby si všimla nějakých zhmožděnin, tak by se rodičů zeptala, popřípadě dítě odeslala na další pracoviště, což by měla uvedeno v dokumentaci. O ničem takovém však záznam nemá. 

37. Svědkyně A. L. v přípravném řízení uvedla, že někdy v listopadu 2018 se nastěhovala do bytu na ulici XXXXX. V protějším bytě bydleli obžalovaní. Obžalovaná N. byla těhotná. Svědkyně měla pocit, že o sebe moc nepečuje, měla mastnou hlavu. S obžalovanou se potkala i matka svědkyně, která jí nabídla, že pokud by v souvislosti s těhotenstvím něco potřebovala, může se na svědkyni obrátit. V době těhotenství byla obžalovaná jednou v bytě svědkyně. Řekla jí, že má dluhy, problémy se zákonem a zápis v trestním rejstříku kvůli alkoholu. Dluhy prý vznikly kvůli neplacení nájmu. Nabídla svědkyni, že jí pomůže s hlídáním dcery, což svědkyně odmítla. O svém partnerovi obžalovaná tvrdila, že je vyučený, dělal v XXXXX a v aquaparku. Její matka měla za sebou nevydařené vztahy, proto má více sourozenců. Když se stěhovali na XXXXX, tak po svědkyni chtěl obžalovaný půjčit 100 Kč. Svědkyně řekla, že nemá a nepůjčila. Za celou dobu byla u obžalovaných svědkyně na návštěvě dvakrát nebo třikrát, z toho jednou v době, kdy už měli dítě. Obžalovaná byla u svědkyně jednou, tvrdila, že má těhotenskou cukrovku. Na dítě se těšila, mluvila o tom, že by chtěla více dětí. Obžalovaný byl nemluvka, svědkyni se zdál jako hodný, ale musel by na něj někdo dohlížet. Když se narodilo dítě, obžalovaná svědkyni napsala, ta jí odpověděla a pogratulovala. Brala jí jako sousedku, ne jako kamarádku. Po porodu měla obžalovaná laktační psychózu a léčila se s ní. Mezitím se obžalovaný staral o malou. Obžalovaná byla ráda, že dítě má, ale na druhou stranu ji to taky obtěžovalo. Dítě řvalo a nechtělo večer spát. Svědkyně přes dveře slyšela, že mu říká, ať už je zticha. Jinak slýchala normální zvuky jako při malých dětech. Obžalovaní se svoji dcerou chodili ven. Jak spolu, tak každý sám. Zda požívali drogy, svědkyně neví, jednou se jí obžalovaná ptala, zda neví o někom, kdo prodává trávu. Poškozenou svědkyně poprvé viděla ve dvou měsících, když ji obžalovaná pozvala na návštěvu. Ukazovala jí fotky malé na mobilu. Návštěva trvala cca 30 až 60 minut. Asi dva měsíce po narození malé se obžalovaní odstěhovali. Neprodloužili jim nájem, museli se odstěhovat narychlo. Někdy v srpnu 2019 se u nich svědkyně na XXXXX stavovala. Malou tam neviděla, obžalovaná jí řekla, že ji hlídá kamarádka, protože ona s obžalovaným musejí chodit do práce. Dále jí řekla, že se musí stěhovat do Slatiny, kde budou dvě rodiny u kamarádky, aby měli na nájem. Později se svědkyně dozvěděla, že obžalovaná bydlí na ubytovně a její dceru má v péči sestra obžalovaného. Před vánocemi 2020 svědkyni obžalovaná psala, jestli se nechce sejít, ale neodpověděla jí. K jednání, které je obžalovaným kladeno za vinu, svědkyně uvedla, že o ničem konkrétním neví. Ví, že měli problém s penězi. Nikdy však přes dveře neslyšela, že by malou tloukli nebo jí nějak ubližovali. Nezaznamenala, že by malá nějak moc či podezřele plakala. Obžalované navštěvovali jen příbuzní ze strany obžalovaného – otec a sourozenci. Žádné rady ohledně léků obžalované svědkyně nedávala.

38. Svědkyně J. R. v přípravném řízení sdělila, že obžalované nezná, nikdy se s nimi nesetkala. Je ošetřující lékařkou poškozené A. V. od doby, co ji propustili z hospitalizace v dětské nemocnici – 17. 10. 2019. S poškozenou k ní dochází její teta B. V.. V době, kdy ke svědkyni poškozená přišla z hospitalizace, byla klidnější než ostatní děti, neusmívala se. V propouštěcí zprávě z nemocnice bylo uvedeno, že měla prokázáno subdurální krvácení, zlomeniny obou rukou a epileptický záchvat. Měla nasazenou antiepileptickou léčbu. O předchozí péči poškozené u jiné lékařky svědkyně nic neví, rodiče nikdy neviděla. Poškozenou přivedla její teta, která je zdravotní sestrou na neurologii. Požádala svědkyni přes kolegyni, zda se poškozené neujme. Svědkyně si vyžádala výpis ze zdravotní dokumentace předešlé lékařky. Poškozená byla pro svědkyni velice postižené dítě, divila se, že vůbec přežila zranění, která měla za sebou. Byla sledována na neurologii pro epileptické záchvaty, dlouhou dobu se řešilo subdurální krvácení a hygromy, které se hojí dlouhou dobu. Opakovaně se jí prováděla magnetická rezonance mozku v celkové anestezii. Docházela na rehabilitaci do dětské nemocnice, kde s ní cvičili. Z propouštěcí zprávy plynulo, že měla zhojené zlomeniny staršího data. Byla lehce opožděná v psychomotorickém vývoji, protože se jí nevěnovali. Do současné doby poškozená vysazovala antiepileptickou medikaci, brala kepru. Podle neurologické zprávy a magnetické rezonance hygromy už jsou vyhojeny. Za dobu, kdy ji svědkyně má v péči, už poškozená epileptický záchvat neměla. V současné době se vyvíjí dobře, psychomotoricky je šikovná, v dobré výživě. Dohnala dívky svého věku. V současnosti neužívá žádné léky. Je stále v péči odborného lékaře – neurologa, kdy dochází do dětské nemocnice. Pokud jde o následky, podle svědkyně to na ni zanechalo psychické následky, což se projeví v následujícím životě. Bylo by třeba udělat psychologické vyšetření, na které je ještě malá. Na prohlídky ke svědkyni poškozená dochází asi po měsíci. Trpěla častými angínami, teď už je v klidu, k samovolnému krvácení nedochází. Drobná zranění nemívá. Ze začátku si její teta stěžovala, že poškozená je nadměrně plačtivá, při vyšetření byla vyděšená. V poslední době už sedí tetě na klíně a je klidná. Zda dřívější lékařka poškozené předepisovala fenistilové kapky, svědkyně neví. Fenistil je volně prodejný lék. Funguje jako antihistaminikum, takže se podává krátkodobě, např. když mají rýmu, aby nedošlo k zánětu středního ucha. Svědkyně poškozené předepisovala antibiotika a nosní kapky, diazepam k rektálnímu použití v případě křečí epileptického záchvatu. Na uklidnění jí nic nepředpisovala. O žádných poraněních, které by si poškozená sama způsobila, svědkyně neví. Kromě tety ke svědkyni nikdo s poškozenou nedochází, ani se o ni nezajímá. 

39. Svědkyně J. R. v přípravném řízení uvedla, že s obžalovaným V. chodila od roku 2010 do školy na XXXXX, kde se obžalovaný učil na zedníka. Chodili spolu sedm let, a když si začal s obžalovanou N., rozešla se s ním. K obžalovanému svědkyně uvedla, že když spolu žili, byl hodný, laskavý, vydělával peníze a o všechno se staral. Pracoval v Brně u hlídací agentury. Později začal chodit do hospody, vracel se pozdě, začal být odtažitý. To už byl s obžalovanou. Agresivní nikdy nebyl, kromě alkoholu žádné drogy nebral. Po alkoholu býval spíše v náladě, nebýval silně opilý. V současnosti spolu nemají žádný vztah, nevídají se. K obžalované svědkyně uvedla, že jí tvrdila, že ji svedl obžalovaný a ona za nic nemůže. Pak se k obžalovanému nastěhovala, ještě v době, kdy tam byla svědkyně. Poté si občas napsaly na facebooku. Napsala jí, že se s ní obžalovaný rozešel, a že je z toho špatná. Na facebooku má více profilů. Kolem Vánoc se jí svědkyně ptala na poškozenou. Obžalovaná jí řekla, že se má dobře, je zdravá, ale že není s nimi, ale u tety. Ptala se proč, ale na to jí obžalovaná neodpověděla. K projednávané věci svědkyně uvedla, že o trestním stíhání obžalovaných nevěděla. Věděla, že se jim narodila holčička. Nemyslí si, že by obžalovaný byl schopen týrat vlastní dceru. Jednou měla s obžalovanou videohovor, chtěla vidět poškozenou. Obžalovaná jí řekla, že tam není a neukázala ji. O tom jak se obžalovaný k poškozené chová, se spolu nebavily. Vůči svědkyni se obžalovaný nikdy nechoval zbrkle, výbušně či agresivně. 

40. Byť na základě obsahu uvedených výpovědi sice ještě nelze identifikovat osobu, která uvedená zranění způsobila, tyto důkazy nicméně umožňují učinit další dílčí závěr, že popsaná zranění museli poškozené způsobit pouze obžalovaní resp. některý z nich. Tento závěr vychází ze zjištění, že kromě matky, sestry a sestřenice obžalovaného, poškozená s nikým jiným kromě samotných obžalovaných do kontaktu nepřišla, přičemž s ohledem na přístup rodinných příslušníků obžalovaného k nezl. A., k dokumentaci vzniklých zranění, lze zcela jistě tyto osoby z okruhu pachatelů vyloučit. Popsaná zranění tedy poškozené musel způsobit některý z obžalovaných či tito společně, protože je z provedeného dokazování současně zřejmé, že jiným způsobem k těmto zraněním dojít nemohlo, když sami obžalovaní vylučují např. pád A. z kočárku, z autosedačky či jiný podobný úrazový mechanismu. Pád do vaničky či na postel, uhození hlavičkou o stůl při tzv. pasení koníčků znalci jako mechanismu vzniku poranění mozku a zlomenin horních končetin vyloučili, a to i z hlediska časového. 

41. Z výpovědi obžalovaného V. však vyplývá, že tento popírá jakékoliv zlé nakládání s dcerou, přičemž připouští pouze již výše zmíněný náhodný pád A. do vaničky při koupání a jedno velmi jemné zatřesení s dcerou resp. velmi lehké plácnutí po ručičkách, což však dle závěrů znalců nemohlo být příčinou zranění hlavy a končetin poškozené, stejně jako pád hlavičky na podložku v případě tzv. pasení koníčků. Obžalovaná N. rovněž popírá, že by se k dceři zle chovala, s výjimkou máčení jejích rukou do soli. Jemné plácání po ručkách nezletilé, případně lehké zmáčknutí ruky, které obžalovaná také připouštěla, by dle znaleckých závěrů rovněž nebylo způsobilé pro vznik zjištěných zlomenin stejně jako kontakt ruky nezletilé s ohrádkou postýlky při jejím pohybu. Obžalovaná však v rámci rekonstrukce uvedla, že jednou viděla, jak obžalovaný hodil s dcerou na postel a také ji plácal po rukou. Přesvědčivost této části výpovědi obžalované však nedosahuje takové úrovně, aby soud mohl pouze na základě tohoto jediného důkazu dospět k jednoznačnému závěru o zlém nakládání obžalovaného V. s dcerou A. Je tomu tak proto, že obžalovaná v jedné ze svých výpovědí (v rámci rekonstrukce) hovoří o úmyslném hození nezletilé na postel, aby v hlavním líčení naopak tvrdila, že viděla pouze pád dcery, který byl zřejmě způsoben pouhým jejím vyklouznutím z rukou obžalovaného. Nadto znalec z oboru psychologie v hlavním líčení uvedl, že u obžalované je tendence ke lžím zvýšená. Tak či onak ani takový pád dítěte na postel jednak nebyl dle znalce z oboru soudního lékařství způsobilý ke vzniku lebečního krvácení a dále doba tohoto pádu časově neodpovídá vzniku uvedeného zranění. Zjištěná zranění (mozku a končetin) tak musela být dítěti způsobena jiným mechanismem, zejména třesením s nezletilou, silným mačkáním či kroucením prstů a horních končetin, a to výhradně jedním z rodičů.

42. Vzhledem k tomu, že obžalovaní zlé nakládání s dcerou (vyjma máčení ručiček do soli) popírají a žádný z uvedených svědků takovému jednání obžalovaných nebyl přítomen, je důkazní situace poměrně složitá, přičemž k objasnění věci nijak nepřispívá ani to, že i ošetřující lékařka resp. ani další lékařky, které A. vyšetřovaly, si žádného poranění nevšimly. V této souvislosti lze poukázat na časovou osu, z níž jsou zřejmé jednak data lékařských prohlídek a jednak doba, po kterou byla A. u svých příbuzných, což lze zjistit ze záznamů B. V. a ze zdravotní dokumentace poškozené. 27.4. - poškozená byla navštívena příbuznými doma 2.5. – A. hlídala B. V. 6.5. – lékařská prohlídka 8.5. - návštěva příbuzných 18.5. – A. byla u babičky paní V. 23.5. - lékařská prohlídka 4.6. - návštěva příbuzných – zjištěna modřina pod pravým okem, modřina na levé tváři, pravé oko silně zarudlé, popraskané žilky, levé oko taktéž popraskané žilky 7.6. - lékařská prohlídka- žádná zranění nezjištěna 7.6. – 9.6. – návštěva u příbuzných v XXXXX 10.6. – B. V. hlídala A. cca 2 hodiny- zjištěna nová modřinka /škrábanec pod levý i pravým okem, na nose, 11.6.- B. V. hlídala A. cca 5 hodin 12.6. - B. V. hlídala A. doma 21.6.- 23.6. – víkend s B. V. 2.7. – poškozená navštívena doma 23.7. – lékařské prohlídka 6.8. – lékařská prohlídka 10.8. – A. u B. V. v zaměstnání 20.8. – lékařská prohlídka D. a ortopedická prohlídka G. 23.8. – záznam v dokumentaci, zřejmě bez prohlídky, jen předepsání léků, 24.8.-25.8. – A. u B. V. 27.8. – lékařská prohlídka L. 6.9. – hospitalizace 

43. Z popsané časové osy je zjevné, že poškozená byla relativně často v kratší či delší péči zejména své tety, což se prolínalo s lékařskými prohlídkami, avšak krom modřinek na obličeji a popraskaných žilek v obou očích, žádná závažnější zranění zjištěna nebyla, ač objektivně vznikla, což je velmi zvláštní zejména v případě zaznamenaných lékařských prohlídek. Teprve až ke konci srpna si svědkyně V. všimla, že se poškozená prohýbá do luku. 

44. Zlé nakládání s malou A. by bylo možno dále dovozovat z důkazů vypovídajících o vztahu obžalovaných ke své dceři. Těmito důkazy jsou zejména výpovědi sestry, sestřenice a matky obžalovaného, z nichž vyplývá, že obžalovaný se k dceři choval velmi hezky a péči o ni zajišťoval v převážné míře právě on, zatímco obžalovaná se o dceru prakticky nezajímala. Věrohodnost těchto výpovědí přitom nemůže snižovat příbuzenský vztah svědkyň s obžalovaným, neboť to byly právě uvedené svědkyně, které dokumentovaly zranění na obličeji A. a postoj sestry a matky obžalovaného v hlavním líčení také nijak nenaznačuje, že by měly snahu své výpovědi vůči obžalovaného účelově upravovat. Navíc jsou tyto výpovědi v souladu se závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie (viz. níže), s výpovědí např. svědkyně D. a S. anebo se zprávou M. Š. na čl. 633, z níž mimo jiné vyplývá, že obžalovaná si v rámci svých dvou návštěv v nemocnici malou A. nikdy nepochovala a neprojevila o ni opravdový zájem. 

45. V této souvislosti je nutno zmínit písemné prohlášení obžalované N., v němž nejprve popisuje průběh soužití s obžalovaným s tím, že v průběhu jejího těhotenství došlo ve vztahu k problémům, které zhoršily její psychický stav. Následně poukazuje na hlasy a vidiny, které měla po porodu dcery, což nakonec vedlo k její hospitalizaci. Po vynuceném ukončení hospitalizace z její strany sice dodržovala předepsanou medikaci, nicméně byla na všechno sama, když přítel chodil ze zaměstnání pozdě večer, takže se psychicky zhroutila a vrátily se jí hlasy, vidiny a potíže se spánkem. Tyto problémy se stupňovaly, z obžalované se stala zlá holka, což odnášela dcera A.. Nejčastější úrazy dceři způsobila, když byly spolu samy, k čemuž ji donutily hlasy, které chodily z televize. A. plakala, a jak ji chtěla utěšit, víc ji zmáčkla. Dále popisuje případ, kdy se najednou probudila s rozbitou pusou a dcera ležela vedle ní, ale měla jen nějaké modřinky, což se stalo den před vyšetřením u dětské lékařky resp. dva dny před hospitalizací A.. Uvedla, že když byla ve stresu, mohla malou více zmáčknout a hrubě se k ní chovat, o čemuž její přítel nevěděl. 

46. K okolnostem sepsání tohoto prohlášení resp. ještě k obsahu dalších listin sepsaných obžalovanou v přípravném řízení vypovídala svědkyně R. Z. s tím, že smlouvu o půjčce před ní sepisovala vlastnoručně D. N. poté, co ona napsala vzor podle jiné smlouvy. K onomu písemnému prohlášení svědkyně uvedla, že písemnost určitě psala obžalovaná, avšak neví, z jakého důvodu. Neví nic o tom, že by text prohlášení obžalovaná nahrávala formou audio či videonahrávky a ona sama s ní nikdy žádné video nenatáčela. Nejsou jí známy žádné informace ohledně probíhajícího trestního řízení. 

47. Partner svědkyně Z. M. P. v hlavním líčení uvedl, že obžalovanou zná osobně přes svoji přítelkyni. Obžalovaného V. zná jen přes facebookové zprávy, nikdy se s ním osobně neviděl. Obžalované svědek pomohl s prací a bydlením, pak šla jinam. Měli konflikt ohledně peněz, které se svědkovi ztratily. Obžalovaná přiznala, že je vzala a slíbila, že všechno uhradí. Poté však jen dvakrát přijela, pak už ji neviděli. Ztratilo se 14 000 Kč. Vyřešili to sepsáním smlouvy o půjčce. Obžalovaná psala na papírky, že se zabije. O písemném prohlášení, které obžalovaná sepsala, svědek neví, věděl jen o těch papírcích, že chce spáchat sebevraždu, spolykala prášky. Na facebooku měla několik nahrávek, kde uváděla, že nechce žít, že má problémy s penězi, s rodiči, se sousedem, kterému psala, že se zabije. Svědek na obžalovanou rozhodně žádný nátlak nevytvářel. Do práce, kterou jí svědek domluvil, přišla jednou, druhý den nepřišla. To stejné se opakovalo i v případě brigády na radnici v Boskovicích. Nepřišla, i když to bylo domluvené. 

48. Důkazy potvrzující chladný vztah obžalované k dceři oproti obžalovanému V. ve spojení s obsahem písemného prohlášení obžalované pak dle přesvědčení soudu na jedné straně eliminují úvahy o tom, že by právě obžalovaný V. s dcerou vědomě zlé nakládal, což by na straně druhé mělo vést k navazujícímu závěru, že uvedená zranění dceři způsobila obžalovaná N.. Tato sice tvrdí, že obsah jejího písemného prohlášení není pravdivý, nicméně z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by k jeho sepsání byla někým donucena, což ostatně v hlavním líčení potvrdil znalec jak z odvětví psychologie, tak i z odvětví psychiatrie. V tomto prohlášení však obžalovaná popisuje i svůj psychický stav v rozhodné době, což pochopitelně úzce souvisí s důvody, pro které byla obžalovaná v době od 7. do 9.6.2019 hospitalizována. 

49. A právě k posouzení duševního stavu obžalované byly v přípravném řízení vypracovány znalecké posudku z oboru, zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru psychiatrie pak vyplývá, že obžalovaná trpěla duševní chorobou, a to akutní polymorfní psychotickou poruchou s příznaky schizofrenie, která si vyžádala její hospitalizaci na psychiatrickém oddělení Fakultní nemocnice Brno v době od 7. 6. 2019 do 9. 6. 2019. Lze předpokládat, že v době před plným vypuknutím příznaků tohoto onemocnění se nacházela v tzv. prepsychotické fázi, jejíž délku, případně strukturu příznaků nelze přesně stanovit vzhledem k nedostatku objektivních ani subjektivních údajů. Lze důvodně předpokládat, že vznik výše uvedené duševní choroby souvisí s porodem a lze ji tak zahrnout do skupiny tzv. poporodních psychotických stavů. S ohledem na shora uvedené v období od 20. 4. 2019 do 9. 6. 2019, kdy trpěla příznaky tohoto onemocnění, byly její rozpoznávací i ovládací schopnosti zcela vymizelé. V období po proběhlé hospitalizaci lze již hodnotit její rozpoznávací schopnosti jako zcela zachovalé a její ovládací schopnosti jako nepodstatnou měrou snížené v důsledku jejich impulsivních rysů při hraničně strukturovaném intelektu. Nebyla konstatována patická opilost ani přítomnost syndromů závislosti na jakékoliv psychoaktivní látce. Dle znalce je pobyt obviněné na svobodě nebezpečný, a proto navrhuje uložení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě. 

50. Znalec MUDr. Petr Nedoma v hlavním líčení nejprve zopakoval závěry písemně podaného posudku a dále doplnil, že psychický stav obžalované, vycházel z průběhu akutní psychotické poruchy, kdy je zřetelně popisováno, že tato vzniká do dvou týdnů po porodu. Průběh je charakterizován přítomnými halucinacemi, paranoidními bludy, určitou persekučností, určitým stupněm zmatenosti. Příznaky jsou proměnlivé, kolísá emotivita od deprese až po extázi. Jsou přítomny prvky úzkosti, obraz je poměrně bouřlivý a nedá se říct, který den je člověk mimo, zda v konkrétní den jsou ovládací schopnosti lehce zachovalé nebo nikoliv. Je nutno hodnotit celé období. Je možné, že projevy duševní choroby obžalované by se mohly objevit i v jiné fázi života, nejen po porodu. Je třeba užívání medikace jako preventivní zásah do organismu, aby se porucha nevrátila, nebo aby byla minimalizována možnost vzplanutí příznaku. Je nutno počítat s tím, že tato závažná duševní porucha může ve svém důsledku psychiku pro proběhlé atace změnit. Jsou popisovány stavy úzkosti, nejistoty, sníženého sebevědomí. Je potřeba pravidelného sledování a důkladných kontrol. Psychotické poruchy obžalované se mohly projevit i po ukončení hospitalizace, neboť tato nebyla dokončena a obžalovaná vysadila medikaci. I kdyby nenastala původní příčina v podobě porodu, mohly by se příznaky poruchy vrátit po určité míře většího stresu, kterým obecně může být i péče o dítě. 

51. V hlavním líčení konaném dne 16.11.2021 znalec ještě k prohlášení obžalované na č. l. 91 a 95-97 uvedl, že pokud by informace zde uvedené byly pravdivé, tak by to měnilo druhou část odpovědi znaleckého posudku, která se týká rozpoznávacích a ovládacích schopností. Pokud by tam skutečně probíhala psychóza nebo by se objevily nové psychotické příznaky i přes léčbu, tak by to znamenalo vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností. Tak jak jsou příznaky v prohlášení popisovány, se znalci jeví jako věrohodné. Úvaha znalce je taková, že došlo ke vzniku psychotického stavu, který byl verifikován v rámci hospitalizace. Obžalovaná byla zamedikována antipsychotiky, hospitalizace však nebyla dokončena. Obžalovaná byla propuštěna předčasně před provedením psychologického vyšetření, což je dle znalce závažné. Bylo třeba vyšetření doplnit, došlo však k vysazení antipsychotik a byla nastavena neurotická léčba, která by ale nepokryla vznik ataky onemocnění, čili medikace byla k ničemu. Obžalovaná žila v konfliktním soužití, požívala zvýšené množství alkoholu, docházelo k poruchám spánku, mohlo dojít ke stresovému napětí, a tím i k možnému vzniku nových psychotických fenoménů. Na druhou stranu k tomu dojít nemuselo. Je možné, že obžalovaná po hospitalizaci byla v krátkodobém psychotickém stavu, který si nepamatuje. 

52. Ze závěrů znaleckého posudku z odvětví klinická psychologie, je dále zřejmé, že se jedná o simplexní osobnost s intelektovou úrovní spadající do pásma tzv. slaboduchosti. Vzhledem k nízkému intelektu má oslabenou racionální kontrolu nad svým jednáním a může se snáze dopouštět impulsivního jednání bez uvážení následků. Charakteristickým osobnostním rysem je u ní egocentričnost, zvýšeně se zabývá vlastní osobou a potřebami a její prožívání a chování je v tomto směru nezralé. Vzhledem k celkové úrovni fungování obviněné a její relativní samostatnosti se nejedná o mentální postižení dosahující hloubky retardace. Je schopná rozhodování o svém jednání. Obviněná má zvýrazněné sklony upravovat si realitu podle sebe, má tendenci vytěsňovat subjektivně nepříjemné věci. V případě, že by se prokázalo spáchání trestné činnosti, z psychologického hlediska by připadala v úvahu dvojí motivace. Pokud by došlo ke zraněním poškozené v období do hospitalizace obviněné, tj. od 20. 4. do 7. 6. 2019, tak v tomto období by motivace k jednání mohla být patologická pod vlivem halucinací a bludů. V období po hospitalizaci mohlo mít takové jednání oporu v osobnostní nezralosti obviněné, její slabé emoční vazbě k dceři, v její pohotovosti k impulsivnímu reagování a jejímu upřednostňování vlastních potřeb. Obviněná si nevytvořila k poškozené pevnou mateřskou vazbu. 

53. Znalec MUDr. Michal Pernička v hlavním líčení rovněž zopakoval závěry písemně podaného posudku a dále doplnil, že vztah obžalované k dítěti hodnotí jako nehluboký. Mateřské pouto nebylo pevně usazené. Dokáže si představit, že když dítě něco potřebuje, dá obžalovaná přednost tomu, co potřebuje ona. Při vyšetření obžalovaná neprojevovala známky lítosti, empatie, neznala rozsah poškození dítěte. Zájem byl výrazně slabší, než by znalec u matky očekával. Podle znalce není obžalovaná vůči partnerovi submisivní, naopak si dokáže jasně říci, co potřebuje. Může být náchylná poslouchat autority, ale nikoliv v rámci domácího soužití. Pokud jde o formulaci prohlášení obžalované formulované jinou osobou, znalec by nečekal, že něco takového bude obžalovaná dělat v běžném styku. Spíše by to čekal na úřadě, kde by si mohla nechat pomoct. Jinak si myslí, že by komunikovala spontánně. K otázce péče obžalované o dítě znalec dále uvedl, že je zde zvýšené riziko nepřiměřené reakce obžalované vůči dítěti, může u ní dojít k relapsu psychotické poruchy pod další zátěží, ať už z výchovy dítěte nebo např. po porodu dítěte dalšího.

54. Znalecké posudky ze stejných odvětví byly v přípravném řízení vypracovány i ohledně obžalovaného V., přičemž ze závěrů znaleckého posudku z odvětví psychiatrie vyplývá, že u obžalovaného nebyla konstatována žádná forenzně významná duševní choroba či porucha. Rozpoznávací i ovládací schopnosti jsou u něho ve vztahu k projednávanému skutku zcela zachovalé. Nebyla zjištěna kritéria, která by svědčila pro výskyt patické opilosti. Z psychiatrického hlediska není jeho pobyt na svobodě nebezpečný a nevyžaduje uložení žádné z forem ochranného léčení. Ze znaleckého posudku z odvětví klinická psychologie se dále podává, že osobnost obžalovaného je simplexní a nezralá. Jeho intelektová úroveň spadá do pásma podprůměru populace. Funguje v základních praktických činnostech, lze očekávat, že ve složitějších životních nebo sociálních situacích bude selhávat a potřebovat určitou asistenci. Jeho intelekt není snížený do pásma mentální retardace a je schopen samostatného fungování a rozhodování o svém jednání. Je obecně schopen správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, bude je však zákonitě zjednodušovat a nevědomě zkreslovat na svou rozumovou úroveň. V případě, že by se trestné činnosti dopustil, mohl jednat v podobě impulsivní reakce při nějaké pro něj stresující situaci vzhledem k tomu, že jeho rozumová kontrola impulsů je slabší. Prognóza jeho případné resocializace se jeví jako příznivá. 

55. Znalec MUDr. Michal Pernička v hlavním líčení ke znaleckému posudku dále doplnil, že obžalovaný je intelektově nezralý, nemá představu o tom, co dítě potřebuje v určitém věku. Při testech znalec nenašel rysy zvýšené agresivity nebo impulzivity. Má poznatky, že obžalovaný hůř brzdí, když na něj přijde impuls. Nicméně z psychologického pohledu je mnohem méně pravděpodobné, že by měl sklony k úmyslnému poškozování své dcery. 

56. Svědek I. W. v hlavním líčení uvedl, že má obžalovanou v psychiatrické péči od 11. 6. 2019. Předtím byla od 7. do 9. 6. 2019 hospitalizována v Černovicích s akutní psychotickou poruchou s příznaky schizofrenie. V té době pila hodně alkohol, měla halucinace. Jaterní testy však byly v normě. Nebrala léky proti psychóze, tvrdila, že hlasy slyšela jen v období hospitalizace, pak už je neměla. Na partnera ani na dceru si nikdy nestěžovala, neuváděla, že by péči o ni nezvládala, nebo že by dceři někdo ubližoval. Celkem byl svědek s obžalovanou v kontaktu patnáctkrát, tuto trestní věc spolu neprobírali. Svědek se na to neptal ani poté, co měl signál od policie, že se o obžalovanou zajímá. Měla pouze neurotické příznaky, trpěla nervozitou a nespavostí, na což jí psal léky. 

57. Zjištění obou znalců tak na jedné straně potvrzují závěry soudu, že v případě obžalovaného V. nebyly z psychiatrického ani psychologického hlediska indikovány žádné okolnosti, které by svědčily pro sklony obžalovaného úmyslně své dceři ubližovat, přičemž na straně druhé se tyto sklony dají dovozovat spíše u obžalované N. tím spíše, že forma a obsah jejího písemného prohlášení dle znalců neprokazuje, že v době jeho vyhotovení jednala pod nátlakem jiné osoby. Znalecké závěry však v případě obžalovaného V. potvrzují, že i on je pod určitou zátěží schopen jednat impulsivně. 

58. A právě takto zjištěné sklony obžalovaného k impulsivním reakcím vyvolaným zátěží v podobě péče o malé dítě ve spojení s jeho intelektovou výbavou dle přesvědčení soudu vedly ke způsobení nejzávažnějšího zranění malé A.. Sám obžalovaný totiž ve své výpovědi uvedl, že se vracel ze zaměstnání pozdě večer unavený, takže je vcelku pochopitelné, že když po návratu domů zjistil, že je doma nepořádek, o dceru není obžalovanou náležitě postaráno, takže dítě setrvale pláče, snažil se dítě nějakým způsobem utišit. Nicméně s ohledem na jeho intelektovou výbavu se tak dělo způsobem naprosto neodpovídajícím věku dítěte tak, že s dcerou obžalovaný třásl. Tento závěr jednoznačně vyplývá z výpovědi svědkyně M. Š., pracovnice OSPOD, která dne 9.10.2019 s oběma obžalovaným projednávala oznámení dětské nemocnice týkající se důvodů hospitalizace jejich dcery. Svědkyně totiž v hlavním líčení vypověděla, že spis A. vedla na podzim 2019. Obdrželi oznámení z Dětské nemocnice s fotografií dítěte a podezřením na týrání nebo zanedbání. Dne 23. 9. 2019 byl proveden pohovor s obžalovanými, s každým zvlášť. V poznámce má svědkyně uvedeno, že z pohovoru nabyla dojem, že to nebylo úmyslné, systematické týrání, ale spíše zanedbání. U obžalovaných byl patrný nižší intelekt, staral se převážně obžalovaný, který nebyl schopen vyhodnotit péči o dítě, a asi ho nenapadlo se zeptat sestry, matky nebo dalších osob. Obžalovaná svědkyni uváděla, že měla poporodní deprese, užívala léky na spaní. Žádné halucinace neměla, docházela k psychologovi a byla hospitalizována v Bohunicích, odkud odešla na vlastní žádost. Odmítla, že by pod vlivem léků mohla A. ohrozit. S přítelem bydleli v pronajatém bytě 1+1. Obžalovaná uvedla, že A. dávala Nutrilon, kaši a čaje, docházela s ní k obvodní lékařce. Drogy ani alkohol obžalovaná neužívala, pouze cigarety. Dle obžalované si A. úrazy způsobila bouchnutími v postýlce. Tvrdila, že obžalovanému řekla, ať s A. tolik netřese. Svědkyně pak s obžalovanou řešila, kdo malou převezme do péče. Vedla ji k tomu, aby projevovala zájem o dítě, a aby spolupracovala se sestrou obžalovaného. Obžalovaný svědkyni uvedl, že pracuje jako uklízeč a je v insolvenci. Bylo patrné, že není finančně gramotný. Drogy ani alkohol neužívá. S malou občas třásl, aby neplakala, ale nevnímal, že by to bylo silou. Ukazoval obžalované, jak třesení probíhalo. Dále uvedl, že mu nezletilá vyklouzla z vaničky, a že ji plácl přes ruku, když si strkala prstíky do pusy. Bylo mu vysvětleno, že takové chování je pro dítě nepřiměřené, ale obžalovaný má za to, že dceři úmyslně neublížil. Svědkyně si není jistá, zda měla k dispozici detailní informace z nemocnice. Po prvním pohovoru s oběma obžalovanými spis přešel na kolegyni na magistrát. 

59. Přitom popis a související demonstrace způsobu, jakým měl obžalovaný se svojí dcerou třást, se zcela shoduje se způsobem, jakým takové třesení, jakožto mechanismus vzniku poranění mozku poškozené, popisovali v hlavním líčení oba znalci z odvětví soudního lékařství a neurologie. Navíc intenzitu tohoto třesení dokladuje ta část výpovědi svědkyně, v níž popisuje sdělení obžalované N., které měla obžalovaného žádat, aby s dcerou tolik netřásl. Pro posouzený vypovídací hodnoty těchto důkazů je významné, že v době, kdy oba obžalovaní se svědkyní Š. hovořili, ještě ani nebyly zahájeny žádné úkony trestního řízení, nebyly vypracovány znalecké posudky, takže obžalovaní ještě ani nevěděli, že právě toto třesení bude znalci označeno za zřejmý způsob, jakým nejzávažnější zranění poškozené vzniklo. V této souvislosti je možno i znovu připomenout např. tu část výpovědi svědkyně H., v níž sdělila, že si nemyslí, že by obžalovaný něco z toho udělal schválně nebo s vědomím, že chce A. ublížit, je jednodušší, spousta věcí mu nedojde, např. že nemůže použít takovou sílu, když jde o miminko. 

60. V případě zranění poškozené spočívajícím v opakovaném poranění mozku s krvácením do a před sítnici vpravo, krvácením pod tvrdou plenu mozkovou čelně vlevo a spánkově dole s opakovaným nitrolebním krvácením pod měkkou plenu mozkovou, trhlinami nitrolebních žil s vytvořením krevní sraženiny při klenbě lební, s n1ásledným poúrazovým epileptickým syndromem s velkými epileptickými záchvaty, tedy soud dospěl k jednoznačnému závěru, že toto zranění způsobil své dceři obžalovaný V. V případě zlomenin vřetenních kostí sice znalec z odvětví soudního lékařství jako jeden z možných mechanismů vzniku tohoto zranění označil rovněž i třesení s tělem dítěte, nicméně toto zranění dává do souvislosti s prudkými kyvy končetin, což v projednávané věci nebylo zcela jednoznačně prokázáno na rozdíl od poranění mozku, které mohlo způsobit i méně intenzivní třesení, jak uvedl znalec z oboru neurologie. Tento znalec navíc odmítl, že by zranění vřetenních kostí mohla být způsobena tímto způsobem. Ostatně i znalec z odvětví dětská chirurgie, traumatologie a ortopedie sdělil, že v případě zlomenin v oblasti loktů bylo zřejmě s končetinami pohybováno nepatřičným způsobem, ať již kroucením či taháním. Navíc dobu vzniku těchto zlomenin stanovil v řádu týdnů, spíše měsíců, což časově neodpovídá době vzniku poranění mozku, které mělo být způsobeno právě třesením s poškozenou. A konečně ani ze způsobu třesení, jak je svědkyni Š. ukazoval obžalovaný, nevyplývá, že se by bylo natolik intenzivní, aby docházelo k prudkým pohybům horních končetin dítěte. Proto soud dospěl k závěru, že příčinná souvislost tohoto zranění s třesením s A. nebyla zcela jednoznačně prokázána, když jinou variantu mechanismu vzniku tohoto zranění rozhodně nelze vyloučit. 

61. Jak již soudem bylo zmíněno výše, souhrn provedených důkazů nedává dostatečnou oporu pro závěr, že by další zranění, která nezl. A. utrpěla (zlomeniny vřetenních kostí a záprstních kůstek, modřinky pod okem či na tváři, popraskání žilek), své dceři úmyslně způsobil obžalovaný V., což by mělo logicky vést k závěru, že pachatelem byla obžalovaná N., a to i s přihlédnutím k již zmíněnému písemnému prohlášení obžalované. Přesto i tak není dle názoru soudu důkazní situace natolik jednoznačná, aby předurčovala pouze jediný závěr o vině obžalované, když na straně druhé nelze zcela vyloučit i jiné projevy impulsivního jednání obžalovaného, jak bylo rovněž zmíněno výše (viz. výpověď svědkyně H. nebo dílčí závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie apod.). Toto impulsivní jednání se mohlo projevit např. v silnějším plácnutí po rukou poškozené, než obžalovaný připouštěl. V každém případě z provedeného dokazování nelze bez důvodných pochybností stanovit, která varianta skutkového děje vztahujícího se ke způsobení uvedených zranění je jediná možná. Nadto je nutno ohledně prokrvácení spojivek poukázat na výpověď ošetřující lékařky D., že podobné projevy jsou u dětí tohoto věku poměrně časté a nemusí být způsobeny úrazovým dějem, což v hlavním líčení nevyloučil ani znalec z odvětví soudního lékařství. V souvislosti s hodnocením této části provedených důkazů pak soud musí poukázat zejména na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že, …..princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 733/01, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, str. 251). Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 398/97, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 125). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni becného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (IV. ÚS 260/05 dostupný na http://nalus.usoud.cz). 

62. Byť tedy nebylo dle přesvědčení soudu jednoznačným způsobem prokázáno, že by uvedená zranění své dceři způsobila obžalovaná (jakkoli je tato varianta více pravděpodobná), i kdyby provedené důkazy pro tento závěr poskytovaly dostatečnou oporu, nelze v této souvislosti pominout závěry znaleckého zkoumání obžalované z hlediska její příčetnosti. 

63. Předně je i z laického pohledu na znalecké závěry prezentované v písemně podaném posudku z odvětví psychiatrie obtížně uchopitelné, že předěl mezi vymizením rozpoznávacích a ovládacích schopností obžalované a jejich znovuobnovením představuje pouze rozmezí dnů 9. a 10.6.2019, to vše za situace, kdy léčení psychotických poruch obžalované nebylo řádně ukončeno a obžalované byla W. předepsána medikace nikoliv na úpravu psychotické poruchy, pro kterou byla hospitalizována, a která dle znalců způsobila její nepříčetnost, ale pouze na neurotické obtíže (stres, poruchy spánku). Z tohoto pohledu pak nepůsobil ani logicky návrh znalce na uložení ochranného psychiatrického léčení, který de facto předpokládal možný návrat psychotických poruch bez adekvátního léčení, a tím i nebezpečnost obžalované pro své okolí. Nicméně jak znalec z odvětví psychiatrie, tak i z odvětví psychologie v hlavním líčení shodně připustili, že projevy psychotické poruchy, jak je v onom písemném prohlášení obžalovaná popisovala, mohly u obžalované nastat i kdykoliv po ukončení její hospitalizace, a to vlivem nějaké stresové zátěže, kterou mohla představovat i péče o malé dítě. Pokud tedy znalci zcela nevyloučili, že by projevy psychotické poruchy ovlivňující rozpoznávací a ovládací schopnosti obžalované mohly pokračovat i po ukončení její hospitalizace s tím, že i v současné době nelze bez ochranného léčení relaps těchto projevů vyloučit, pak současně nelze zcela jednoznačně konstatovat, že i kdyby obžalovaná výše popsaná zranění své dceři způsobila, nenacházela se v danou dobu ve stejném stavu, pro jaký byla hospitalizována, jakkoli ona sama tyto psychotické poruchy popírá a neuváděla je ani W.

64. Další formu zlého nakládání s poškozenou, jak byla prezentována v podané obžalobě, představuje máčení prstů na rukou do soli nebo pepře ze strany obou obžalovaných. Obžalovaný V. takovéto jednání popřel a má být z jeho spáchání usvědčován pouze výpovědí obžalované N.. Nicméně jak již bylo soudem uvedeno výše, výpověď obžalované nelze považovat za zcela věrohodný důkaz, a to hned z několika důvodů. Prvním z nich jsou rozpory mezi jejími výpověďmi např. ohledně původně tvrzeného zlostného hození A. na postel obžalovaným V., které v hlavním líčení obžalovaná značně korigovala. Dalším důvodem jsou rozpory mezi obsahem jejího písemného prohlášení a jejím tvrzením, že informace zde uvedené se nezakládají na pravdě. Obžalovaná také tvrdila, že žádné drogy nepožívala, ačkoliv je ze spisového materiálu zřejmé, že se na sociálních sítích poptávala po marihuaně. A přehlédnout nelze ani výpověď znalce z odvětví psychologie ohledně zvýšené míry lhavosti u obžalované. Soud tedy pouze na základě výpovědi takto ne zcela věrohodné obžalované nemohl učinit závěr o vině obžalovaného V. tímto jednání, a to ani ve formě nějakého návodu, jak jej rovněž popisovala obžalovaná N. 

65. Obžalovaná N. se nicméně doznala k tomu, že dceři máčela prsty do soli proto, aby si je přestala dávat do úst. Byť tvrdila, že tak činila na popud obžalovaného V., toto tvrzení však obžalovanou nijak nevyviňuje, neboť jak sama současně uvedla, věděla, že se to dětem dělat nemá. Navíc je z výpovědi znalce z odvětví psychologie v hlavním líčení zřejmé, že ve vztahu s obžalovaným V. nebyla v podřízené roli, což krom jiného vyplývá i z výpovědi svědků popisujících chování obžalované ke svému partnerovi. Ostatně i samotný fakt, že se o dceru převážně musel starat obžalovaný, včetně návštěv lékařky, zatímco obžalovaná trávila většinu času s telefonem či tabletem, dostatečně dokladuje více než rovné postavení obžalované v jejich vztahu. Na základě uvedeného tedy rozhodně nelze konstatovat, že by obžalovaná nebyla schopna se jakémukoliv podnětu ze strany obžalovaného V. vzepřít. Současně soud neuvěřil jejímu tvrzení, že takto postupovala asi jen ve třech případech, protože jak je obecně známo, takto malé dítě si prsty do úst strká velmi často, takže by pouze v těchto třech případech těžko mohla předpokládaného výsledku dosáhnout. A vzhledem k tomu, že šlo v zásadě o promyšlené jednání, nelze v tomto případě uvažovat o vymizení ovládacích či rozpoznávacích schopností u obžalované. To vše za situace, kdy ona sama jednak na jedné straně neuváděla, že by jí k tomuto jednání přiměly nějaké hlasy či jiné projevy psychotické poruchy a současně opět sama připustila svoji vědomost o tom, že tímto způsobem s malým dítětem zacházet nemůže. 

66. Pokud tedy má soud shrnout důkazní situaci, pak v případě obžalovaného V. nebylo, krom třesení s dcerou, bez důvodných pochybností prokázáno žádné další jednání, které by spočívalo ve zlém nakládání s malou A.. Tedy žádné fyzické trestání, bití přes rukou a obličej, namáčení prstů do pepře, prudké zvedání za ruce ani vzteklé hození dcery na postel. Rovněž nelze na základě provedeného dokazování konstatovat, že by dceři nezjišťoval náležitou lékařskou péči. Provedené důkazy naopak prokazují, že to byl zejména obžalovaný, který s dcerou absolvoval všechny předepsané lékařské prohlídky a byl to také on, kdo dceru přivezl do dětské nemocnice dne 6.9.2019. Současně je v této souvislosti nutno znovu zdůraznit, že D. v hlavním líčení uvedla, že dle jejího zjištění bylo o A. dobře postaráno, rozhodně nevypadala jako zanedbané dítě. Tato ošetřující lékařka, stejně jako L. a G. nezaznamenaly v rámci prohlídek žádné patologie či zranění. Malá A. byla také poměrně často zejména v péči své tety, která kromě modřinek v obličeji a prokrvácených žilek v očích ve třech případech také nepozorovala žádné takové příznaky, které by vyžadovaly lékařské ošetření (s výjimkou stáčení poškozené do luku, což ale již předcházelo její hospitalizaci). Na straně druhé soud musí konstatovat, že popisované modřinky, škrábance či prokrvácené spojivky obžalovaný musel z každodenního styku s poškozenou zaznamenat, a pokud dceři tato drobná zranění nezpůsobil sám, měl se rozhodně více pídit po jejich příčinách a s obžalovanou tato zranění intenzivněji řešit. Nicméně současně nelze přehlédnout intelektovou výbavu obžalovaného, která v určité míře limitovala jeho schopnost odpovídajícím způsobem řešit veškeré problémy, které péče a takto malé dítě vyžadovala. 

67. V případě obžalované N. pak bylo provedenými důkazy jednoznačně prokázáno pouze opakované namáčení prstů dcery do soli. Další zlé nakládání s dcerou, které by mělo za následek vznik uvedených zranění, nebylo beze všech pochybností prokázáno, resp. na základě zajištěných důkazů nelze s potřebnou dávkou jistoty rozlišit, která zranění malé A. způsobila obžalovaná a která případě její otec, byť se na základě provedeného dokazování lze klonit ke stanovisku, že takovým pachatelem byla právě obžalovaná, což však bez dalšího nestačí pro kategorický závěr o její vině. Navíc i pokud by takové zlé nakládání s dcerou bylo prokázáno, nelze zcela a bez důvodných pochybností vyloučit, že se takového jednání mohla dopouštět pod vlivem psychotické poruchy, která by zcela, případně výraznou měrou, eliminovala její rozpoznávací a ovládací schopnosti. Ohledně nezajišťování dostatečné lékařské péče je možno odkázat na to, co již bylo uvedeno k obžalovanému V. mu, a byť tuto péči v převážné míře zajišťoval právě on, na což evidentně obžalovaná spoléhala, nedosahuje tato její určitá pasivita dle přesvědčení soudu takového stupně škodlivosti, aby zakládala trestní odpovědnost obžalované za takové jednání. Podávání fenistilových kapek rozhodně za projevy týrání označit nelze, když jejich podávání A. bylo předepsáno její dětskou lékařkou, jak vyplývá ze zdravotní dokumentace. 

Právní kvalifikace 

68. V případě obžalovaného tak bylo prokázáno, že shora popsaným jednáním způsobil své dceři těžkou újmu na zdraví, kterou je ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. e), i) vážná porucha zdraví v podobě poškození důležitého orgánu, která trvala delší dobu. Ze závěrů výše zmíněných znaleckých posudků je totiž zřejmé, že poškozená utrpěla poškození mozku – tedy důležitého orgánu, které mohlo skončit až její smrtí. Utrpěné zranění pak poškozené znesnadňovalo obvyklý způsob života po dobu rozhodně převyšující hranici 6 týdnů. V této souvislosti je třeba krom poměrně dlouhé doby hospitalizace (od 6.9.2019 do 4.10.2019) nutno zohlednit ještě další týdny, po které musela poškozená absolvovat celou řadu vyšetření, třikrát týdně rehabilitaci, kdy jak uvedla svědkyně V., A. nehýbala s ručičkou, neotáčela se na jednu stranu. Měla problém s očima po krvácení do sítnice, každý týden chodily k jednomu až dvěma doktorům na ultrazvuk hlavy, CT, magnetickou rezonanci. Poškozená byla následně znovu dvakrát hospitalizovaná pro epileptické záchvaty, na magnetické rezonanci bylo zjištěno nové prokrvácení způsobené popraskáním žilek při vstřebávání dřívějšího zranění. Dlouhodobou léčbu utrpěných zranění popisuje ve své výpovědi i svědkyně R.. 

69. Z hlediska znaků objektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví tak není pochyb o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obžalovaného a vzniklým následkem na zdraví poškozené. Oproti podané obžalobě však soud dospěl k závěru, že takto prokázané znaky objektivní stránky trestného činu nejsou pokryty zaviněním obžalovaného v podobě úmyslu, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Tento závěr je opřen o tu část důkazů v podobě svědeckých výpovědí a znaleckých posudků, z nichž je zřejmý hezký vztah obžalovaného k dceři, o kterou se na rozdíl od obžalované řádně staral, což ve spojení s motivací jeho jednání, která vyplývala ze snahy utišit plačící dítě, neumožňuje bez dalšího konstatovat byť jeho srozumění s tím, že dceři způsobí poranění mozku se všemi jeho souvisejícími projevy. Na tomto místě soud odkazuje např. na sdělení znalce z odvětví psychologie, který v hlavním líčení uvedl, že z psychologického pohledu je mnohem méně pravděpodobné, že by obžalovaný měl sklony k úmyslnému poškozování své dcery. V souvislosti s posuzování formy zavinění obžalovaného soud také připomíná např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1624/09, z něhož mimo jiné vyplývá, že úmysl pachatele nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obžalovaný nicméně na straně druhé i při své intelektové výbavě věděl, jakým způsobem manipulovat s tak malým dítětem, a to včetně podpírání hlavičky, což ostatně sám dostatečným způsobem demonstroval v rámci provedené rekonstrukce. Musel si tedy být vědom toho, že pokud před sebou třese s poškozenou, může jí způsobit zranění související s nekontrolovaným pohybem hlavy dítěte v rámci tohoto třesení, nicméně bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové zranění dceři nezpůsobí. Obžalovaný tedy jednal ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, čímž po stránce objektivní i subjektivní naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. 

70. Obžalovaná N. pak opakovaným máčením prstů dcery do soli, naplnila po stránce objektivní i subjektivní všechny zákonné znaky skutkové podstaty týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku, neboť týráním se rozumí zlé nakládání s osobou, která je v pachatelově péči vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Ze závěrů znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství resp. z jeho doplňku je zřejmé, že nejen kojenec si na oblast očí sahá bezděčně, přičemž přítomnost soli na spojivkách oka vede ke vzniku akutní bolesti, vede k podráždění spojivek se slzením až pláčem a k překrvení spojivek. Stejně tak i dráždivý účinek soli v dutině ústní u kojence je rovněž nepřípustný, neboť vede k bolesti, zvýšenému slinění s možnými akutními dechovými obtížemi s dušností. Pokud tedy obžalovaná takto vůči dceři postupovala, jedná se nepochybně o zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, na čemž nic nemění ani motivace jednání obžalované, jejímž záměrem byla snaha odnaučit dceru strkání ručiček do úst, neboť z ustálená judikatury vyplývá, že pokud užité výchovné prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není pro trestní odpovědnost pachatele podstatné, že je veden určitými výchovnými důvody. Uvedeného jednání se tak obžalovaná dopustila ve formě úmyslu nepřímého, přičemž ohledně vědomí obžalované o nepřípustnosti takového jednání vůči kojenci lze odkázat na odst. č. 65. 

71. Oproti podané obžalobě však soud jednání obžalované nekvalifikoval jako zvlášť surové nebo trýznivé, protože i pokud znalec konstatoval, že sůl v očích může vést k bolesti až na hranici snesitelnosti, v nyní projednávaném případě nebylo jednoznačně1 prokázáno, ani to, jak intenzivně obžalovaná máčela dceři prsty do soli ani to, kolikrát a s jakými účinky (tzn. zda se vůbec jednalo o bolestivost na hranici snesitelnosti) si malá A. sůl na prstech zanesla do očí. Soud dále rovněž oproti podané obžalobě nedospěl k závěru o páchání zjištěného týrání po delší dobu ve smyslu ustanovení § 198 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, neboť např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 819/2016 vyplývá, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, v důsledku čehož se při páchání takového činu po delší dobu musí jednat o dobu trvání řádově v měsících. V rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 452/2010 pak Nejvyšší soud konstatuje, že zákonný znak „po delší dobu“ je zpravidla naplněn v případě, že pachatel páchal takový čin po dobu nejméně šesti měsíců. Vzhledem k tomu, že v případě obžalované N. lze mít za prokázanou dobu páchání trestné činnosti v řádu necelých tří měsíců, nelze mít uvedený kvalifikovaný znak za naplněný.

Výrok o trestech

72. V rámci úvah o druhu trestů a jejich výměrách soud v souladu se základními zásadami upravující požadavky zákonnosti, přiměřenosti a individualizace při ukládání trestů (§ 37 – 39 trestního zákoníku) hodnotil povahu a závažnost spáchané trestné činnosti z hlediska významu chráněného zájmu, který byl trestnou činností dotčen, způsob provedení trestné činnosti a její následky, okolnosti, za kterých byla trestná činnosti spáchána, osoby pachatelů (jejich dosavadní způsob života, jejich případné pracovní a sociální zařazení, osobní, rodinné a majetkové poměry), míru jejich zavinění, jejich pohnutku a chování po spáchání trestné činnosti, možnosti jejich nápravy, jakož i polehčující či přitěžující okolnosti. 

73. Pokud se jedná o význam chráněného zájmu, který byl trestnou činností dotčen, pak ten je dán jednak zájem společnosti na ochraně zdraví fyzických osob a dále zájmem na ochranu osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Okolnosti, za kterých ke spáchání trestné činnosti došlo, jsou dostatečně rozvedeny v části popisující skutková zjištění, přičemž míra zavinění obžalovaných v návaznosti na jejich pohnutku byla soudem rovněž již popsána výše. 

74. K osobám obžalovaných pak bylo zjištěno, že J. V. je vyučen bez maturity v oboru zednické práce a pracuje na úklidu veřejných prostor v XXXXX. Dosud nebyl soudně trestán ani nemá záznam v evidenci přestupků. Obviněná D. N. je vyučena v oboru pekařka bez maturity a v posledních letech pracovala pouze brigádně. Dosud nebyla soudně trestána ani nemá záznam v evidenci přestupků. 

75. Pokud se týká polehčujících resp. přitěžujících okolností, pak oběma obžalovaným polehčovalo jejich dosavadní trestní a přestupková bezúhonnost. Jiných polehčujících okolností soud neshledal. V případě obžalovaných nicméně nebyly soudem zjištěny ani okolnosti přitěžující. Přehlédnout však nelze absenci náhledu obou obžalovaných nad spáchaným jednáním. Po zhodnocení všech okolností spáchané trestné činnosti, jakož i s přihlédnutím ke skutečnostem zjištěným k osobám obžalovaných a možnostem jejich nápravy, dospěl soud k závěru, že na oba obžalované postačí působit tresty odnětí svobody uloženými v polovině zákonné trestní sazby trestných činů, kterými byli uznáni vinnými – tzn. tresty odnětí svobody v trvání 1 roku. Vzhledem k osobám obžalovaných lze důvodně předpokládat, že pouhá pohrůžka výkon uložených trestů povede obžalované k vedení řádného života, a proto jim byly výkony uložených trestů shodně podmíněně odloženy na středně dlouhé zkušební doby v trvání 3 let. 

76. V případě obžalované N. pak soud akceptoval návrh znalce na uložení ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě, neboť s ohledem na osobu obžalované, jakož i s přihlédnutím k charakteru psychické poruchy, kterou trpěla anebo i v současné době trpí, a které není dostatečným způsobem léčena, nelze vyloučit, že by mohla být nebezpečné sobě a svému okolí. Toto rozhodnutí přitom není pro obžalovanou nijak omezující, protože i v současně době psychiatrickou ambulanci navštěvuje, avšak i znalec z oboru psychiatrie konstatoval, že dosavadní způsob léčby obžalované považuje za nedostačující. Je tedy třeba aby se v průběhu uloženého ochranného opatření léčba obžalovaná dostala na zcela jinou kvalitativní úroveň, což bude ku prospěchu zejména právě obžalované. 

77. Závěrem musí soud konstatovat, že s ohledem na skutečnosti zjištěné ke způsobu, jakým oba obžalovaní přistupovali k péči o svou dceru, ani jeden z nich není v současné době rozhodně schopen své dceři odpovídající péči zajistit. Na tomto místě soud znovu připomíná, že i když se na základě provedených důkazů nepodařilo zcela jednoznačně určit pachatele zlomenin horních končetin malé A. a zranění v jejím obličeji, tato jí museli způsobit obžalovaní resp. některý z nich, přičemž druhý z rodičů si toho musel být vědom, avšak ve prospěch dcery nijak nezasáhl. 

Výrok o náhradě škody 

78. K trestnímu řízení se s nárokem na náhradu majetkové škody připojila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s částkou ve výši 151.189 Kč, která představuje úhradu nákladů léčebné péče poskytnuté nezl. A. V. V daném případě sice není pochyb o tom, že předmětná částka byla vynaložena v souvislosti s léčením zranění poškozené, nicméně v případě obžalovaného N. není z dokladů předložených zdravotní pojišťovnou zřejmé, zda následky jednání, kterým byla uznána vinnou, byly také součástí poskytnuté V případě obžalovaného V. je sice z provedeného dokazování zřejmé, že své dceři způsobil zranění, která si vyžádala největší rozsah poskytnuté lékařské péče. Nicméně na základě předložených dokladů nelze bez dalšího dokazování zcela jednoznačně určit, jaká část uhrazených nákladů lékařské péče se vztahovala výhradně k tomuto nejzávažnějšímu zranění a jaká část k léčení např. zlomenin záprstních kůstek. Takové dokazování by však nedůvodně protáhlo trestní řízení, v důsledku čehož soudu nezbylo než odkázat poškozenou zdravotní pojišťovnu s jejím nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 

79. Poškozená A. V. se prostřednictvím svého opatrovníka připojila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, které zmocněnec požadoval zaplatit po každém z obžalovaných. 

80. Pokud se týče náhrady nemajetkové újmy, při stanovení její výše soud vycházel zejména z ustanovení § 2956 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že „Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy“. Podle ustanovení § 2957 občanského zákoníku pak „Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala“ Rovněž pak bylo nutno vzít v potaz ustanovení § 2958 občanského zákoníku, který stanoví, že „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti“. Příslušná právní úprava dále nijak blíže nestanoví maximální možnou výši náhrady, popřípadě konkrétní paušální částku, kterou by měly soudy přiznávat jako náhradu nemajetkové újmy. Při úvahách o její výši je v každém případě třeba zohlednit okolnosti na straně poškozeného, mezi které bezesporu patří existence dlouhodobých následků, limitace v jeho dalším životě v podobě vlivu na uplatnění v profesním i společenském životě apod. Na straně škůdce je pak třeba vzít v úvahu především jeho postoj k projednávané věci (lítost, náhrada škody, omluva), dopad události do jeho duševní sféry a míru jeho zavinění, včetně např. zneužití bezbrannosti poškozeného apod. Je zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy poškozenými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Dále je nutné přihlížet též k majetkovým poměrům škůdce tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků. Na závěr těchto teoretických východisek lze v návaznosti na současnou rozhodovací praxi konstatovat, že při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích uplatněném v rámci trestního řízení, je třeba vycházet ze všech specifik daného případu, jimž je třeba podřadit příslušná kritéria na straně poškozeného i pachatele, která mají vliv na vnímání duševních útrap a dopadu protiprávního jednání do sféry obou takových subjektů. Současně je nezbytné postupovat na základě principu proporcionality, který zohlední i obdobné, v minulosti posuzované případy tak, aby soudní praxe mohla postupovat s co možná největší snahou o eliminaci nahodilého přiznávání rozdílných peněžitých částek, což by ve výsledku vedlo k právní nejistotě zúčastněných stran řízení. 

81. V nyní projednávané věci je zjevné, že aplikace výše uvedených východisek na projednávanou věc je problematická. Vyplývá to z faktu, že poškozené A. V. bylo v době, kdy se stala obětí projednávané trestné činnosti, pouhých několik měsíců. V současné době má dva a půl roku. Následky, které na ni jednání obou obžalovaných zanechalo, se tak velmi pravděpodobně budou teprve projevovat. To koneckonců vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví dětská neurologie, kde znalec uvádí, že v případě poškozené lze očekávat opoždění a poruchy vývoje tělesného, duševního, a později problémy v sociální adaptaci, učení, pracovním uplatnění atd. Rovněž riziko vzniku dalších forem epileptických záchvatů v dalším vývoji je dosti pravděpodobné. Určitá omezení a znevýhodnění v celém životě A. nutno jistě předpokládat. Stejně tak z výpovědi její současné ošetřující lékařky J. R. vyplývá, že pokud jde o následky, podle svědkyně to na ni zanechalo psychické následky, což se projeví v následujícím životě. Bylo by třeba udělat psychologické vyšetření, na které je ještě malá. Je tedy nemožné v současné době určit, jaké konkrétní následky pro budoucí život poškozené A. V. nastanou, a podle nich přiznat poškozené výši přiměřeného zadostiučinění. Stejně tak určení míry utrpení poškozené je v projednávané věci obtížné, neboť tato je vzhledem ke svému věku těžko může vyjádřit či dokonce doložit. To však na druhé straně neznamená, že by bylo na místě postupovat dle ustanovení § 229 odst. 1 trestního řádu a poškozené A. V. v trestním řízení žádnou náhradu nemajetkové újmy nepřiznat. Jak ve své rozhodovací činnosti judikuje i Ústavní soud, dětem není možné přiznávat nižší náhrady nemajetkové újmy v případech, kdy pro svůj věk ještě nejsou schopny zcela chápat zásahy do svých práv (viz nález sp. zn. II. ÚS 19/16 týkající se náhrady nemajetkové újmy čtyřletému dítěti či nález sp. zn. I. ÚS 1737/16 týkající se náhrady nemajetkové újmy novorozenému dítěti). Rovněž tak by nepřiznání žádné náhrady nemajetkové újmy poškozené A. V. bylo v rozporu s již zmíněnými zásadami slušnosti. Soud se proto musel zabývat naznačenými kritérii na straně obžalovaných i poškozené, jakož i rozhodnutími jiných soudů ve srovnatelných případech, a na tomto základě určit přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy pro poškozenou A. V. 

82. Při zkoumání výše uvedených kritérií na straně obou obžalovaných pak soud konstatuje, že je zejména nutno brát v úvahu fakt, že se jednalo o rodiče poškozené. Šlo tedy o osoby, které měly nad poškozenou a její výchovou plnou odpovědnost, tato na nich byla závislá v maximální možné míře, a proti jednání, kterému byla vystavena, se nemohla žádným způsobem bránit. Základním smyslem náhrady je smysl satisfakční, přičemž potřeba finanční satisfakce narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění). V tomto směru lze dojít až k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2844/14). V projednávané věci pak soud připomíná, že ze strany obžalované N. šlo o jednání úmyslné u obžalovaného V. o jednání nedbalostní, které však bylo opakované. Pokud pak jde o sebereflexi obou obžalovaných, zde soud musí konstatovat, že jakkoliv určitou míru lítosti nad způsobenými následky vyjadřují, tak zároveň oba popírají, že by za ně byli zodpovědní a spíše své jednání bagatelizují. Těžko tak lze kterémukoliv z obžalovaných jeho postoj k projednávané věci přičítat při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy k dobru, spíše naopak. Na druhé straně v případě obžalovaného V. je třeba přihlédnout k tomu, že na základě provedeného dokazování lze konstatovat, že o poškozenou A. V. se snažil v rámci svých možností se starat, podle svědeckých výpovědí všech osob, které s obžalovanými a poškozenou byli ve styku a měli možnost je pozorovat, projevoval o její výchovu zájem. Zejména to platí v kontrastu s přístupem obžalované N., která se dle výpovědi všech svědků o poškozenou nezajímala a dávala přednost svým záležitostem. I obžalovaný V. nicméně musel o zraněních poškozené A. vědět, byl upozorňován zejména svými rodinnými příslušníky, že s ní zjevně není vše v pořádku, a přesto nereagoval. Pokud jde o samotnou poškozenou A. V., zde soud bral v potaz fakt, že tato byla vystavena permanentnímu stresu – jak fyzickému, tak psychickému – což rovněž vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví dětská neurologie. 

83. Na základě výše uvedeného se soud zabýval konkrétní výší náhrady nemajetkové újmy pro poškozenou A. V., přičemž v souladu s judikaturou Ústavního soudu zohlednil, že při stanovení odpovídající výše nemajetkové újmy je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních. V této souvislosti lze poukázat např. na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 14 To 6/2017, kdy se v tomto případě jednalo o týrání (psychické i fyzické), přičemž pachateli byli rodiče a poškozenými jejich tři děti ve věku 5, 11 a 12 let. Výše náhrady nemajetkové újmy se v tomto případě u jednotlivých poškozených pohybovala od 50.000 do 200.000 Kč. Lze zmínit rovněž rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 To 357/2016. V tomto případě byla obžalovanou matka, která týrala své děti ve věku pět a devět let. Poškozeným byla přiznána částka 50 000, resp. 60.000 Kč. Konečně pak lze zmínit rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 32 T 7/2016, kde byl pachatelem otec, který týral své čtyřměsíční dítě, kterému byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 45.552 Kč. 

84. Při zohlednění všech podmínek projednávané věci, jako ž i v kontextu zmíněných soudních rozhodnutí, se jeví jako přiměřená výše nemajetkové újmy poškozené A. V. 50.000 Kč, a to od každého z obžalovaných. Právě v této výši se pohybuje výše náhrady ve srovnatelných případech (viz výše) a zdejší soud neshledal důvod, pro který by se od ní měl odchýlit, neboť ve všech zmíněných případech se jednalo o typově obdobnou trestnou činnost, které se rodiče dopouštěli na svých dětech. U obou obžalovaných se jednalo o opakované jednání, a byť jeho následky jsou v případě obžalované N. nesrovnatelné s poraněním mozku malé A., tato obžalovaná se projednávaného jednání dopustila úmyslně. U obžalovaného V. zase nedbalostní formu jednání vyvažuje jeho opakovanost a zejména způsobené následky na zdraví jeho dcery. Jelikož opatrovník poškozené požadoval přiznat částku vyšší, postupoval soud v souladu s ustanovením § 229 odst. 2 trestního řádu a se zbytkem nároku nemajetkové újmy poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 


Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do osmi dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně. 

Rozsudek může odvoláním napadnout státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku; obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká; zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci a poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody. 

Osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. 

V neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody. 

V prospěch obžalovaného mohou rozsudek odvoláním napadnout kromě obžalovaného a státního zástupce i příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Státní zástupce může tak učinit i proti vůli obžalovaného. Je-li obžalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, může i proti vůli obžalovaného za něho v jeho prospěch odvolání podat též1 jeho zákonný zástupce a jeho obhájce.

Odvolání musí být ve lhůtě osmi dnů od doručení opisu rozsudku nebo v další lhůtě k tomu stanovené předsedou senátu soudu I. stupně (podle § 251 tr. řádu) také odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. 

Státní zástupce je povinen v odvolání uvést, zda je podává, byť i z části, ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

Osoba, která odvolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Odvolací soud odmítne odvolání, které nesplňuje náležitosti obsahu odvolání. 

Byl-li obžalovaný odsouzen za zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a poškozenému byl alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, může poškozený požádat o vyrozumění o konání veřejného zasedání o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žádost poškozený podává soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Krajský soud v Brně 

Brno 16. listopadu 2021 

Mgr. Petr Jirsa 

v.r. předseda senátu

sp.zn.
34 T 8/2018
50 000 Kč
Pohlavní styk s dítětem mladším 15 let

Malý%20státní%20znak

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v hlavním líčení konaném dne 7. února 2019 v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Kantora a přísedících JUDr. Petra Kožmína a Jaroslava Pružince 

takto:

Obžalovaný 

XX,

nar. XX v XX, okres XX, trvale bytem XX, okres XX, občan XX

uznává se vinným, že

ve večerních hodinách nezjištěného dne v době od počátku července 2015 do konce srpna 2015 v dětském pokoji rodinného domu v obci XX, okres XX, v němž se nacházel s nezletilou poškozenou XX, nar. XX, jejíž věk znal, se záměrem uspokojit svůj sexuální pud osahával jmenovanou nezletilou poškozenou na prsou i přirození a následně jí zasunul svůj prst do vagíny a pohyboval zde s ním,

tedy

jiným způsobem než souloží pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let,

čímž spáchal

zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, 

a odsuzuje se

podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon se podle § 84 a § 85 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu 4 (čtyř) roků, a současně se nad obžalovaným vyslovuje dohled.

Podle § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se obžalovanému dále ukládá ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.

Podle § 228 odst. 1 trestního řádu se obžalovanému ukládá povinnost zaplatit jako náhradu nemajetkové újmy nezletilé poškozené XX, nar. XX, trvale bytem XXX, XX, v trestním řízení zastoupené xxxxxxxxxxxxxx, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, jako opatrovníkem, částku 50.000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 trestního řádu se jmenovaná nezletilá poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

                     

Odůvodnění:

  1. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v XX podal dne 19. 10. 2018 u zdejšího soudu obžalobu na XX pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku na tom skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době v období letních prázdnin v roce 2015 v obci XX, okres XX-jih, v rodinném domě č. p. 111, v pokoji, kde spal společně s poškozenou nezletilou XX, nar. XX, v úmyslu se sexuálně uspokojit v jednom případě hladil poškozenou na prsou a po noze pod pyžamem, následně jí rukou sahal na přirození, strkal jí prst do vagíny, což se jí nelíbilo, bolelo jí to a došlo u ní ke krvácení z vagíny, kdy s ohledem na svůj nízký věk a nedostatečné rozumové schopnosti se uvedenému jednání obžalovaného nebránila, přičemž obžalovaný její věk znal a ze svých předešlých sexuálně motivovaných kontaktů s poškozenou věděl, že tato není schopná klást jeho aktivitám účinný odpor.  

  1. Soud v průběhu hlavního líčení provedl veškeré důkazy, které podle jeho názoru reálně mohly přispět k objasnění věci (ostatně strany ani neměly žádné návrhy na doplnění dokazování). Na jejich základě vzal za prokázaný následující skutkový stav.

  1. Nezletilá XX, nar. XX, i její sestra XX, nar. XX, jsou dlouhodobě v péči své babičky Ivany Šoltysové, do její výchovy byly nejprve svěřeny rozsudkem XXX ze dne 12. 11. 2009, na základě dalšího rozsudku téhož soudu se XX stala pěstounkou obou nezletilých. Až do letních měsíců 2017 všechny tři jmenované žily v rodinném domě č. XX v obci XX, okres XX. Nezletilé XX a XX sdílely společný pokoj s XX, jež je dcerou XX. Následně se XX a obě její vnučky (XX a XX XX) přestěhovaly do XX, kde žijí do současnosti.

  1. Neteří XX je XX, dříve XX. Ta již delší dobu žije s obžalovaným XX (nyní jako s manželem, dříve jako s druhem), mají společně děti, bydlí v obci Žďár, okres Rakovník. Až do konce léta 2015 XX, obžalovaný a jejich děti občas navštěvovali XXX ve výše zmíněném rodinném domě v obci XX, a to zpravidla o víkendech, při takových návštěvách zde někdy i přespávali, a to v dětském pokoji užívaném XX, XX a XX. Poslední taková jejich návštěva se uskutečnila během nezjištěných dnů v průběhu letních prázdnin roku 2015, i tehdy obžalovaný, jeho družka (nyní manželka) a děti v domě přespali.

  1.  Obžalovaného již tehdy silně fyzicky přitahovala nezletilá XX (dále také nezletilá poškozená), přičemž si byl vědom jejího tehdejšího věku, tedy že před několika měsíci teprve dosáhla věku dvanácti let. V průběhu jednoho večera při uvedeném posledním pobytu ve XX se obžalovaný ocitl v dětském pokoji společně s nezletilou poškozenou, kromě nich se zde nacházely jeho děti (které má s XX) a patně i XX, ty však již spaly. Poté, co nezletilá poškozená svou nohou zavadila o hlavu obžalovaného, jenž ležel na matraci poblíž její postele, ji obžalovaný, veden záměrem uspokojit svůj sexuální pud, nejprve osahával na prsou i přirození, následně jí zasunul svůj prst do vagíny a pohyboval zde s ním. Poškozená, třebaže jí uvedené jednání obžalovaného patrně nebylo příjemné, proti němu nijak neprotestovala ani se mu nebránila, tedy neprojevila verbální či fyzický odpor. Vzhledem ke svému věku a duševní vyspělosti si přitom uvědomovala, co je podstatou počínání obžalovaného, její vztah k obžalovanému také nebyl nikterak submisivní, byla tedy schopna svůj případný odpor vůči jeho jednání projevit.

  1. Výše popsané počínání obžalovaného souviselo s jeho sexuální nevyzrálostí, jejíž součástí je nejspíše heterosexuální pedofilie. V důsledku toho měl podstatně (o více než polovinu) sníženy schopnosti ovládat své jednání, jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost tohoto jednání byly plně zachovány.

  1. Shora popsaná skutková zjištění soud učinil na základě svědectví nezletilé XX, svědeckých výpovědí XX, XX, Mgr. XX, XX, XX, XX a XX, obsahu facebookové komunikace vedené prostřednictvím mobilních telefonů přes aplikaci Messenger mezi nezletilou XX a obžalovaným, obsahu facebookové komunikace mezi nezletilou XX a XX, sdělení Okresního soudu XX  a dokumentů poskytnutých odborem sociálních věcí Magistrátu města XX, odborem sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu XX a 3. základní školou v XX, znaleckých posudků z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, i z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a částečně také svědecké výpovědi XX a obžalovaného.

  1. Obžalovaný XX se k věci vyjádřil v rámci svých výslechů uskutečněných v přípravném řízení  i hlavním líčení. Obsah jeho výpovědí lze shrnout následovně. 

  1. Obžalovaný nejprve popisoval své rodinné poměry, vztah k rodině nezletilé XX i příležitostné návštěvy této rodiny v obci XX, dané okolnosti popsal v zásadě tak, jak je uvedeno v bodě 4 odůvodnění rozsudku. K průběhu inkriminovaného večera uvedl, že tehdy se v dětském pokoji nacházely XX, XX a XX, které všechny ležely na svých postelích, dále zde byli přítomni a na matracích umístěných vedle postelí leželi on, jeho družka (nyní manželka) a jejich děti. On sám ležel na matraci tak, že jeho hlava přiléhala k posteli nezletilé XX, hlavou byl opřený o danou postel. Neví, zda v té době jednotlivé osoby v pokoji přítomné již spaly. XXX jej náhle začala svou nohou hladit po hlavě, proto jí nohu chytil a hladil ji na prstech, šlo o jakési uklidňující hlazení, nehladil ji proto, aby „něco pociťoval“. Ona mu pak svou druhou nohou začala „jezdit“ po břiše, načež se otočil na bok a položil jí svou ruku nad její koleno. XX mu po chvíli tuto jeho ruku uchopila a počala si ji strkat do rozkroku. Obžalovaný proto svou ruku stáhl a znovu ji položil nad koleno Nikoly, ta ale jeho ruku opět uchopila, stáhla k sobě a strkala si ji do rozkroku. Obžalovaný svou ruku opět stáhl zpět a sdělil jí: „Co děláš?“, poté se otočil na druhý bok a více se jí již nedotkl. V uvedené situaci erekci neměl, XX jej nevzrušovala. Bylo mu známo, že XX v dané době bylo 12 či 13 let. Následujícího dne se k sobě chovali zcela běžným způsobem, situaci z předešlého večera nijak nerozebírali. Své družce se však svěřil, k čemu mezi ním a XX došlo, a současně jí oznámil, že do XX již jezdit raději nebude, neboť nechce, aby jej XX „přivedla do nějakého průšvihu“. Družka reagovala tak, že „byla naštvaná, že k tomu vůbec došlo“, také mu sdělila, že „čekala, že něco takového přijde“ a že se nediví, že do XXX již nechce jezdit. Od dané události obžalovaný Nikolu osobně neviděl, později s ní o předmětné události komunikoval přes XX, tato komunikace je založena ve spisovém materiálu. Pokud v rámci ní uváděl, že si uvědomuje, co tehdy učinil, že jej to mrzí, a vyčítal si, že se neovládl, pak tím podle svého vyjádření měl na mysli pouze své popsané jednání, tedy že XX hladil na noze a dával jí ruku nad koleno, jakož i reakci jmenované na toto jeho počínání, čili že si jeho ruku chtěla strkat do rozkroku. Jestliže v komunikaci dále Nikole psal, že ji miluje, pak „to bral, jako že to je rodina“, žádal-li po ní její fotografie, pak to činil nejprve proto, aby měl nějakou fotografii na památku, a později z toho důvodu, aby věděl, jak aktuálně vypadá. Obžalovaný podle svého vyjádření do předmětného večera s nezletilou Nikolou vycházel zcela normálně, ona mu tykala, konflikty mezi nimi nebyly. XX někdy chodila vyzývavě oblékaná, laškovala, provokovala a dorážela, sedala mu na klín, také se lechtali. Někdy ji sice oslovoval výrazy jako „kočko“ či „zlatíčko“, rovněž připustil, že XX „je hezká holka“ a že se „mu líbila“, ovšem „nic za tím nehledal“, jejich vztah byl „čistě platonický“. Záměrně ji nikdy neosahával.

  1.  Takto popsaný obsah výpovědí obžalovaného dokládá, že obžalovaný připustil, že v době a na místě, jak je specifikováno ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku, došlo k určitému fyzickému kontaktu mezi ním a nezletilou poškozenou, odmítal ale, že by tento kontakt byl z jeho strany jakkoli motivován snahou uspokojit sexuální pud, a tvrdil, že o takové jednání se naopak snažila sama nezletilá poškozená.

  1. Ještě než soud přistoupí k popisu a hodnocení důkazů a okolností z nich plynoucích, jež se týkají přímo stíhaného skutku, krátce uvede ty skutečnosti související s tímto skutkem, které se podávají z provedeného dokazování zcela jednoznačně, tedy, ohledně nichž nebylo mezi důkazy k nim se vztahujícími jakéhokoli sporu.

  1. Takto jsou v první řadě nepochybné rodinné poměry nezletilé XX, jak jsou popsány v bodě 3 odůvodnění tohoto rozsudku. Ty jsou prokazovány zejména svědeckými výpověďmi jmenované nezletilé, X a XX, sdělením Okresního soudu XX i stejnopisy jeho, jakož i zprávami a dokumenty poskytnutými odborem sociálních věcí Magistrátu města XX i odborem sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu XX. Rodinné poměry obžalovaného a okolnosti, za nichž se svou družkou (nynější manželkou) a dětmi v minulosti navštěvoval rodinu XX v jejich rodinném domě v obci XX, jak jsou vysvětleny v bodě 4 odůvodnění rozsudku, jsou zase prokazovány výpověďmi (v daném směru souladnými) obžalovaného i svědkyň XX (dříve XX), XX, XX a XX. Z týchž důkazů se také podává, že poslední taková návštěva obžalovaného a jeho rodiny se uskutečnila během nezjištěného víkendu v průběhu letních prázdnin roku 2015, tedy někdy v průběhu měsíců července či srpna tohoto roku.

  1. V dalších pasážích odůvodnění rozsudku soud ve vztahu k výroku o vině nejprve popíše podstatný obsah důkazů, které byly relevantní pro zjištění skutkového děje popsaného ve výrokové části rozsudku, přičemž detailnost popisu toho kterého důkazu se bude odvíjet od významu, jaký měl pro objasnění věci, návazně vysvětlí, z kterých konkrétních důkazů vzal za prokázané rozhodné skutkové okolnosti, a nakonec se bude zabývat právní kvalifikací ve věci dovozeného skutkového stavu.

  1. V procesním postavení svědkyně byla v přípravném řízení opakovaně vyslechnuta nezletilá poškozená XX, první výslech se uskutečnil před zahájením trestního stíhání obžalovaného, druhý po zahájení tohoto trestního stíhání, oběma byla přítomna pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí, prvního se zúčastnil soudce, druhého zase obhájkyně obžalovaného, při obou výsleších byla dodržena příslušná ustanovení trestního řádu. Soud přitom za procesně použitelnou pokládal (a k důkazu tak provedl) i v pořadí první svědeckou výpověď nezletilé poškozené, kterou učinila před zahájením trestního stíhání obžalovaného. Tento svůj závěr opírá o znění § 158 odst. 9 ve spojení s § 102 odst. 2 trestního řádu. Ustanovení § 158  odst. 9 věty druhé trestního řádu přímo počítá se svědeckých výslechem osob mladších osmnácti let již před zahájením trestního stíhání. Použitelnost takto učiněné svědecké výpovědi pak neomezuje ustanovení § 158 odst. 9 věty poslední trestního řádu (podle kterého obecně lze svědeckou výpověď uskutečněnou před zahájením trestního stíhání v řízení před soudem použít jen při splnění zde vymezených podmínek), neboť podle § 102 odst. 2 trestního řádu, jež je k § 158 odst. 9 věty poslední trestního řádu ustanovením speciálním, lze v řízení před soudem výpověď svědka mladšího osmnácti let, která se týká okolností, jejichž oživování v paměti by mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj (a těchto okolností se výslech nezletilé poškozené v dané věci nepochybně týkal), k důkazu provést i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 trestního řádu. Objektivitu a regulérnost vedení onoho v pořadí prvního svědeckého výslechu nezletilé poškozené i přes nepřítomnost obhájce obžalovaného zajišťovala účast pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí i soudce. Ostatně žádná ze stran trestního řízení (včetně obhajoby) procesní nepoužitelnost v pořadí první svědecké výpovědi nezletilé poškozené ani nenamítala. Snad jen pro úplnost lze poznamenat, že při následné svědecké výpovědi (učiněné po zahájení trestního stíhání obžalovaného) nezletilá poškozená popsala všechny podstatné okolnosti shodně či alespoň velmi obdobně jako při v pořadí první svědecké výpovědi. Odtud plyne, že i pokud by soud k otázce procesní použitelnosti v pořadí prvního svědectví nezletilé poškozené zaujal opačný než výše prezentovaný názor, na jeho ve věci dovozené skutkové závěry by to nemělo jakýkoli vliv.

  1. Jak bylo výše zmíněno, svědectví nezletilé XX, jež je osobou mladší osmnácti let, se týkalo okolností, jejichž oživování v paměti by mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj. Proto ji soud v hlavním líčení osobně nevyslýchal, ale postupem podle již zmíněného ustanovení § 102 odst. 2 trestního řádu přehrál videozáznamy o jejích výsleších z přípravného řízení. Z nich je zřejmé, že nezletilá poškozená v rámci svých výpovědí, které místy působí poněkud neuspořádaně (což bylo dáno zejména dialogovou formou výslechů), uvedla následující okolnosti.

  1.  Jde-li o její vztah k obžalovanému, nezletilá poškozená jej podle svého vyjádření brala jako přítele své tety, tedy v podstatě jako své strýce. On ji oslovoval „XX“ či „XX“, ona mu tykala a oslovovala jej také jménem. K žádnému vážnějšímu konfliktu mezi nimi nikdy nedošlo, obžalovanému byl znám její věk. Jako muž se jí nelíbil, ale nevadil jí, „měla ho ráda, protože to byl přítel její tety“. V době, kdy u nich býval se svou rodinou na návštěvách, na ni obžalovaný někdy sahal, kupříkladu na nohy či břicho, také ji hladil po rukou. V rámci komunikace na internetu přes Messenger, kterou příležitostně vedli někdy od roku 2014, ji zase oslovoval výrazy jako „kočko“ či „zlatíčko“. Jí se takové jeho chování nezamlouvalo, nicméně tehdy tuto skutečnost s babičkou ani jinými osobami neřešila, neboť „nechtěla to dělat těžké, nechtěla dělat scény“. Při zmíněné internetové komunikaci ale obžalovanému sdělovala, že se jí jeho uvedené chování nelíbí a žádala jej, ať to již nedělá. To sice obžalovaný slíbil, ovšem při další návštěvě na ni opět sahal. K samotnému stíhanému činu nezletilá poškozená uvedla, že k němu došlo jednoho večera během letních prázdnin v roce 2015, tehdy jí bylo dvanáct a táhlo na třináct. Ležela na své posteli v dětském pokoji, dále se zde nacházel obžalovaný, který uspával své děti, a patrně i její sestra XX, která ale již spala. Její babička (Ivana Šoltysová), družka obžalovaného (XX, dříve XX) a dcera její babičky (XX) byly ještě v obývacím pokoji. Obžalovaný, jenž ležel na matraci položené na zemi a hlavou se opíral o její postel, ji začal hladit rukou na noze, jako by ji „masíroval“. Ona omylem zavadila svou nohou o jeho hlavu, což obžalovaný asi špatně pochopil a svou rukou ji hladil výše na její noze, dále na prsou a poté ji ruku vsunul pod pyžamové kalhoty, kde ji osahával na přirození, poté jí vsunul prst či prsty do vagíny a pohyboval zde s ním či s nimi, tedy ji „prstil“. Ona se nejprve odtahovala, „jako by šla takhle tím tělem vejš“, pak jen ležela, nevěděla, co má dělat, ačkoli ji to bolelo a nejméně zpočátku se jí to nelíbilo. Pak ji obžalovaný „udělal“, po čemž ucítila jakousi úlevu. Nakonec se otočila, obžalovaný ji ještě chvíli hladil, nakonec usnula. Uvedenému jednání obžalovaného se nijak nebránila, obžalovaný jí nijak nevyhrožoval. Z pokoje sice mohla odejít, avšak neodešla, neboť „nechtěla doma dělat zbytečný rodinný rozbroje“, „doma to nechtěla dělat těžší“. Obžalovaný při daném jednání nic neříkal, pouze „někdy si jako povzdechnul“. Popsané počínání obžalovaného bylo její první sexuální zkušeností, nicméně v té době již věděla, co toto jednání, jež sama označovala jako „prstění“, znamená, slyšela o tom. Následujícího dne na ni obžalovaný „furt koukal, uculoval se“, a když spolu seděli v kuchyni, sáhl jí na nohu. Poté se s ním již osobně nesetkala, komunikovali spolu jen na internetu přes XX, obžalovaný po ní chtěl nějaké její fotografie, nakonec mu asi dvě zaslala, při této komunikaci jí také sděloval, že ji miluje. Své babičce o stíhaném jednání sama nic nesdělila, ukázala jí ale internetovou komunikaci, ve které po ní obžalovaný žádal její fotografie, a také jí oznámila, že na ni obžalovaný dříve sahal, babička proto napsala XX (nyní XX), aby k nim obžalovaný raději již nejezdil. K otázce, zda a s čím se svěřila své známé XX a svým spolužačkám XX, XX a XX, se nezletilá poškozená v průběhu svých výpovědí vyjadřovala poněkud nejednoznačně a nejasně – na některých místech uváděla, že jim přímo sdělila počínání obžalovaného z předmětného večera, z jiných jejích vyjádření ale plyne, že se jmenovaným svěřila pouze obecně s tím, že obžalovaný na ni sahá. Ke svým následným sexuálním zkušenostem nezletilá poškozená konstatovala, že ještě ve Skašově v červnu 2017 se líbala s chlapcem, s nímž tehdy „chodila“, on ji následně „prstil“, zatímco ona „mu to dělala také rukou“. Později se již v Chomutově „vyspala se svým přítelem“, tehdy jí také ještě nebylo patnáct let. Nezletilá poškozená také připustila, že v době, kdy ještě žila ve Skašově, smyšleně tvrdila, že měla pohlavní styk se svým učitelem, činila to proto, že tento učitel se líbil jak jí, tak její kamarádce, později ale přiznala, že toto její tvrzení není pravdivé.

  1. Je tedy zřejmé, že právě popsané svědectví nezletilé XX svým obsahem mimo jiné přímo usvědčuje obžalovaného z takového jednání, jaké je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku.

  1. Již v přípravném řízení provedla znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, psychologické vyšetření a zkoumání osobnosti nezletilé poškozené. V návazně zpracovaném znaleckém posudku znalkyně konstatovala, že intelektové schopnosti nezletilé poškozené se nacházejí v pásmu širší normy. Na vysoké úrovni je u ní všeobecný přehled vědomostí, má také velmi dobře rozvinutou schopnost logické úvahy a abstraktního myšlení. Oslabena je schopnost mechanické paměti a zpětné výbavnosti, což značí, že mechanicky naučené není schopna ve stejném sledu zopakovat, sníženy jsou také její sociální dovednosti, nedokáže si poradit v nových situacích, potřebuje pomoc druhého. Nezletilá poškozená je naivní, senzitivní, vnímavá, respektuje autority, pravidla i řád. Má slabší sebevědomí i sklony se trápit, je introvertní, nemá potřebu se sdružovat a svěřovat druhým, své starosti si spíše nechává pro sebe. Je osobností ovládající se, tlumící své pudy, submisivní, její charakterové vlastnosti jsou úměrně jejímu věku dostatečně rozvinuté a celkově je lze hodnotit kladně. Výpověď nezletilé poškozené podle znalkyně nejeví známky smyšlené události, z psychologického hlediska jde o výpověď specificky věrohodnou. Ve spojitosti s právě uvedeným závěrem znalkyně poukázala na okolnost, že osobnost nezletilé poškozené je bez prokazatelných sklonů k problematickému chování a lžím, jako její motivace se jeví potřeba sdělení negativního prožitku, její výpověď je v průběhu času doplněna četnými detaily, prožitky i vjemy a v průběhu času se rozšiřuje o další podstatné detaily. U nezletilé poškozené nebyly zjištěny sklony ke konfabulacím ani ke zkreslování výpovědi či sledování účelových tendencí, naopak se snažila o objektivní prezentaci prožitých událostí, stejně tak u ní nebyl zjištěn motiv msty vůči obžalovanému. Má pocit křivdy z jednání obžalovaného, který se projevuje i ve spojení s jeho následnou reakcí, v rámci níž se snaží svést vinu za vzniklou situaci na ni, přičemž pocit křivdy v ní vyvolává i postoj její babičky, u které nemá v souvislosti s projednávanou věcí dostatečné zastání. Syndrom zneužité osoby však v plném rozsahu nevykazuje. Jde-li o otázku, zda nezletilá poškozená byla v době stíhaného činu schopna posoudit jednak smysl a význam tohoto jednání, jednak význam odporu proti takovému jednání, a zda a jak byla schopna případný odpor projevit, znalkyně doslova konstatovala: „Z vyjádření poškozené je zřejmé, že proběhlou inkriminovanou událostí byla ve svém věku paralyzována, nedokázala se vzhledem ke svému věku jednání obžalovaného bránit. Vzhledem k době, kdy se prošetřovaná událost odehrála, je velmi obtížné hodnotit případný stav bezbrannosti dítěte. Současný pohled poškozené na proběhlou událost ve spojení s jejím tvrzením, že si myslí, že by se dokázala bránit, je však vyjádřením a postojem spojeným s jejím současným věkem. Je však třeba zdůraznit, že v době prošetřované události byla ještě dítětem, a to po fyzické i mentální stránce. Nedokázala se svěřit nejbližším osobám v rodině (babičce), se situací si poradila úměrně svému věku, kdy si myslela, že komunikací ve formě FB ukončí nevhodné chování obžalovaného vůči její osobě. Ze samotné komunikace je patrná nezralost a nezkušenost, která odpovídá dětskému projevu. V komunikaci z roku 2017 je již patrný posun, schopnost projevit odpor – negace. Na základě výše uvedeného tedy znalkyně konstatuje, že poškozená s ohledem na svůj věk, rozumové schopnosti, psychosexuální vyspělost a celkovou vyspělost nebyla schopna posoudit význam a smysl takového jednání a nebyla schopna posoudit význam odporu proti tomuto jednání a případný odpor projevit“.

  1. Shora citované závěry pak znalkyně přednesla i při výslechu v hlavním líčení. Návazně v rámci kladených dotazů mimo jiné doplnila, že její závěry týkající se otázky schopnosti nezletilé poškozené posoudit význam a smysl stíhaného činu a projevit proti němu odpor vycházejí právě z vyjádření nezletilé poškozené i facebookové komunikace. Podle znalkyně obecně vzato dívka takové osobnostní charakteristiky, jakou je nezletilá poškozená, a v takovém věku, v němž se nacházela v době stíhaného činu, by se měla být schopna verbálně i fyzicky se bránit takovému činu. Je však třeba brát v úvahu i prostředí, v němž taková dívka vyrůstá a je vychovávána. Poškozená má zvýšený respekt k autoritám, je v postojích a názorech ovlivnitelná dospělými osobami. 

  1. Z takto citovaného obsahu uvedeného znaleckého posudku je tedy v první řadě zřejmé, že z psychologického hlediska nese svědectví nezletilé poškozené o stíhaném skutku rysy věrohodnosti, tedy že nezletilá poškozená popisovala ve svých výpovědích takové počínání obžalovaného, které bylo odrazem reality. Tento znalecký závěr je celkem jednoznačný. Naproti tomu další závěr znalkyně, který se týká otázky schopnosti nezletilé poškozené posoudit smysl a význam stíhaného jednání a projevit vůči němu odpor, je podle názoru soudu poněkud méně rezolutní a místy snad až rozpačitý.

  1. Součástí spisu je také v odůvodnění rozsudku opakovaně zmíněná facebooková komunikace vedená mezi nezletilou poškozenou a obžalovaným přes aplikaci. O její autenticitě není pochyb, neboť ji oba uvedení potvrdili, nezletilá poškozená byla navíc tím, kdo ji policejnímu orgánu v přípravném řízení poskytl k zadokumentování. Z jejího obsahu je zřejmé, že byla vedena v letech 2014, 2015 a 2017, nezletilá poškozená i obžalovaný si zde tykali a obecně vůči sobě navzájem vystupovali jako rovný s rovným, obžalovaný byl zpravidla tím, kdo navázal a udržoval komunikaci, často se snažil nezletilé poškozené lichotit a místy vůči ní v této souvislosti vystupoval až v ponížené roli, nezletilá poškozená na jeho sdělení reagovala leckdy znuděně, odměřeně či až podrážděně či arogantně. Konkrétněji pak lze zmínit následující konverzaci mezi nimi. V dubnu 2014 v rámci běžné komunikace se nezletilá poškozená obžalovanému opakovaně zmínila, že „má nového kluka“. V srpnu 2014 obžalovaný nezletilou poškozenou oslovil „Ahojky kočko“, načež ta mu odvětila: „Ty vole, dej už tady s tím pokoj nebo to řeknu babičce“ a návazně opakovaně konstatovala: „Jsi otravnej“, obžalovaný zareagoval vyslovením podivu nad její reakcí a dotazem, „co jí to přelétlo přes nos“, poté mu nezletilá poškozená sdělila: „No mně nic, ale to tvoje osahávání je pěkně otravné“, obžalovaný se poté omluvil a přislíbil, že „už se jí nedotkne“, na to poškozená zareagovala skeptickým: „No jasně tomu tak věřím“ a „10 procent“. Dne 9. srpna 2015 v rámci komunikace obžalovaný nabídl nezletilé poškozené, že jí nechá jakousi baterku, ta o ni jevila zájem, následně ji obžalovaný prosil, aby mu zaslala jednu či dvě fotografie na památku, a sliboval, že je nikomu jinému neposkytne ani neukáže. Ve dnech 25. srpna a 16. září 2015 obžalovaný zaslal nezletilé poškozené totožné obsáhlé zprávy, v nichž se úvodem omluvil, že jí píše, a sdělil, že ji „nechce otravovat“ a aby si onu baterku ponechala, neboť měl radost, že se jí líbila, poté jí vysvětloval, z jakých důvodů po ní chtěl ony fotografie, a v této souvislosti zdůrazňoval, že tím nemyslel nic zlého, a omlouval se, návazně vyjadřoval svůj obdiv a zalíbení v ní („…Mám tě moc rád, strašně moc mi na tobě záleží a nerad bych tě ztratil. Jsi strašně úžasná, nádherná, dokonalá holka. Tak moc rád bych tě chtěl chytnout, obejmout a už nepustit…“, „…Není dne, hodiny, minuty, abych na tebe nemyslel…“), dále konstatoval, že jí (nezletilé poškozené) chtěl vysvětlit „to nedorozumění“, opakovaně se omlouval a vyjádřil naději, že se nezletilá poškozená na něj nezlobí, také poděkoval „za krásný večer“. Nezletilá poškozená první zprávu ponechala bez jakékoli odezvy, obžalovaný ji v mezidobí - dne 26. srpna 2015 - poprosil, aby si uvedenou zprávu přečetla. Poškozená reagovala až dne 16. září 2015 strohým dotazem ve znění: „Za jaký krásný večer????“, obžalovaný pak odvětil: „Prosím, nerozebírej to“. Ve dnech 17. až 20. září 2015 mezi nimi proběhla již obsáhlejší konverzace, která se zjevně vztahuje ke stíhanému jednání a kterou inicioval obžalovaný zprávou: „Ahojky, promiň, že píšu, ale chtěl jsem se zeptat, jestli to vysvětlení a omluvu vlastně přijímáš?“, nezletilá poškozená reagovala sdělením: „Dej mi pokoj, bojím se tě“, obžalovaný pak uvádí, že jí neudělal nic, proč by se jej měla bát, nezletilá poškozená mu sdělila: „Ne?!!!! Ty fakt nejsi v pohodě!!!“ a „Zničil jsi mi dětství“. Obžalovaný vzápětí odepsal: „Vím, co jsem udělal a moc mě to mrzí. Neměl jsem to nechat dojít tak daleko, ale naposledy jsi to chtěla sama a ani netušíš, jak moc si to vyčítám, že jsem se neovládl. Netuším, jak tu chybu napravit“, nezletilá poškozená reagovala, že „to už nepůjde“, načež obžalovaný sdělil: „Já vím, že nepůjde. Opravdu mě to moc mrzí. Jsem v pohodě, jen jsem se nechal tebou unést, což jsem neměl dopustit“. Na dotaz nezletilé poškozené, co myslel tím, že se jí nechal unést, pak na vysvětlenou třemi na sebe navazujícími zprávami doplnil: „Jsi strašně nádherná, přitažlivá, okouzlující holka, ale to sama jistě dobře víš, že ano“, „Nevím, jak to napsat, ale stalo se něco, co se stát nemělo, a věř mi, že si to vyčítám a vyčítat budu. Neměl jsem to dopustit“, „A mrzí mě, že to teď odnáším já, když za to můžeme oba“. Poškozená následně obžalovaného stroze požádala, aby jí již nepsal a při příští návštěvě u nich se s ní raději ani nebavil, obžalovaný se jí opět omluvil. Další den se obžalovaný nezletilé poškozené dotázal, „proč si zlost vylévá na něm“, dále připustil, že „se něco stalo“, ale dodal, že „to nebylo nic, co by (nezletilá poškozená) sama nechtěla“. Následně jí oznamuje, že se dozvěděl, že nezletilá poškozená se měla s někým „vyspat“ a dotyčný se pak „na ni vykašlal“, což nezletilá poškozená odmítá, poté se zjevně vracejí k inkriminovanému večeru. Nezletilá poškozená v této spojitosti uvedla: „Jenže já si nic nezačala!!! Nebo snad jo?“, obžalovaný obratem sdělil: „No tenkrát ano. Proto k tomu došlo. Ani netušíš, jak mě to trápí“, nezletilá poškozená se pak opakovaně dotázala, co konkrétně udělala, a poté konstatovala: „Jestli myslíš to, že jsem do tebe kopla, tak to bylo omylem!!! Tohle dělám normálně. Je vidět, na co myslíš“. Obžalovaný reagoval nesouhlasně a nejprve nejevil ochotu popsat právě přes facebook vlastní verzi události, na opakované žádosti nezletilé poškozené ale nakonec konstatoval: „Takže od začátku. Párkrát jsi do mě šťouchla, tak jsem tě chytl za nohu a začal ti jezdit palcem po prstech, aby ses zklidnila, ale ty jsi mě tou nohou začala hladit po vlasech, pak jsi ji přes mě přehodila, vzala za ruku a dala (ty víš, kam). Dost mě to překvapilo, ale nakonec jsem se nechal unést. A došlo to tam, kam to došlo“. Nezletilá poškozená reagovala tvrzením, že „to tedy neudělala“ a že obžalovaný „si začal“, obžalovaný naopak tvrdil, že událost iniciovala nezletilá poškozená. Každý z nich pak trval na svém, také probírali vztah obžalovaného k jeho družce (XX), obžalovaný nezletilé poškozené opět lichotil a připouštěl, že mezi nimi došlo k intimnímu kontaktu a nad svým počínáním vyjadřoval lítost („…Nechal jsem se tebou unést, protože jsi strašně nádherná, svůdná, no prostě dokonalá holka…“, „…Já jsem přiznal chybu a lituji toho…“). Další komunikace proběhla dne 7. října 2015, kdy obžalovaný zaslal nezletilé poškozené zprávu ve znění: „Je mi líto, co se stalo a co jsi udělala, jen doufám, že jednou tě svědomí bude žrát a nakonec řekneš pravdu, jak to doopravdy bylo. Máš jedinou jistotu, že mě už nikdy neuvidíš. Měl jsem tě moc rád, ale to už je teď jedno. Jen nevím, proč by to měla odnést XX s dětmi. XX jsem vše řekl popravdě. Teď po všem tě začínám spíš litovat. Vím, co jsem ti slíbil a nebýt toho, co jsi udělala, tak by to tak zůstalo. Mrzí mě, že vás kvůli tomu, co jsi udělala, ztrácíme. Doufám, že se v tobě hne svědomí. Promiň za všechno, ale čas nedokážu vrátit“. Reakce nezletilé poškozené byla: „What? Myslíš si, že je to příjemné, když mi ta tvoje napíše, že jsem tě svedla a že já jsem nadržená pipina????“. Obžalovaný v reakci na to nezletilé poškozené sdělil, že jej skutečně svedla, že pokud by (nezletilá poškozená) „neudělala to, co udělala, tak k ničemu nedošlo“ a že nenechá na sebe házet veškerou vinu, dále vyjadřuje nespokojenost s tím, že nezletilá poškozená „do toho začala zatahovat jiné“ (tedy, jak je zřejmé z předešle uvedeného, že věc řešila s družkou obžalovaného). Poté následuje odmlka v komunikaci až do května 2017. Dne 14. května tohoto roku obžalovaný opět kontaktoval nezletilou poškozenou, vyjádřil přání „řešit minulost“, nejlépe při osobním setkání, poté ji prosil o zaslání fotografií, čemuž nezletilá poškozená vyhověla, obžalovaný jí poté sdělil, že „je nádherná holka a moc jí to sluší“. Poté se konverzace opět přesouvá ke stíhanému skutku, obžalovaný a nezletilá poškozená se dohadují, kdo z nich „to“ (z kontextu je zjevné, že je míněn intimní kontakt) inicioval, každý z nich trval na tom, že to byl ten druhý, obžalovaný v této spojitosti mimo jiné uvedl: „…To co bylo, před tím, že jsem tě hladil a sahal na prsa, to ano to přiznávám, ale to, co bylo naposledy, se stalo, protože jsi to chtěla a já se nechal unést…“. Nezletilá poškozená zase obžalovanému napsala: „To, žes mě udělal, babi neví. To jsem řešila s někým mladším“, obžalovaný reagoval konstatováním, že její babička „ví, že se to stalo, jen neví, že to (nezletilá poškozená) sama chtěla“ a že nezletilá poškozená věc „řešila s XX“, posléze uvedené (že věc řešila s XX) nezletilá poškozená návazně potvrdila. Poměrně intenzivní konverzace pak proběhla dne 15. května 2017, obžalovaný a poškozená zde řešili různé otázky, obžalovaný i zde dával nezletilé poškozené najevo svou náklonnost (že na ni musí neustále myslet, neboť je „úžasná, nádherná holka“, a že mu na ní moc záleží), nezletilá poškozená reagovala na tyto jeho projevy odmítavě a obžalovaného označovala za pedofila. To obžalovaný popíral, načež nezletilá poškozená mu sdělila: „Tak proč jsi mi ve 12 sahal na prsa? Proč jsi mě tedy dělal prstama…Co ty prasárny?“, obžalovaný poté uvedl: „To, že jsem ti sahal na prsa, to jsem přiznal, ale to druhé by se nestalo, kdybys to sama nechtěla. A neboj se, hodně dlouho mě to mrzelo, co se stalo. Jen nemůžu pochopit, proč jsi to udělala a pak to hodila na mě“, poté mezi nimi následovala opět debata, kdo onen intimní kontakt inicioval. Také v rámci komunikace uskutečněné ve dnech 17. a 21. května 2017 se obžalovaný opakovaně snažil vracet k inkriminovanému večeru, což nezletilé poškozené zjevně nebylo po chuti, každý z nich setrvával na své verzi o tom, kdo onoho večera „si začal“, obžalovaný v této spojitosti uváděl, že „tu poslední noc jí (nezletilé poškozené) podlehl, protože to chtěla, a on neodolal“, dále nezletilé poškozené mimo jiné sděloval, že ji „strašně miloval a vždy se těšil, až ji uvidí“ a že „ji miloval a miluje, to její pevné tělo, úžasné oči a nádherný úsměv“. V konverzaci vedené dne 25. května 2017 nezletilá poškozená obžalovanému opakovaně sdělovala, že další komunikaci s ním odmítá a hrozí, že bude-li ji nadále kontaktovat, sdělí to jeho družce, případně jejich komunikaci zašle policii. Ve dnech 24. a 25. srpna 2017 obžalovaný zasílanými zprávami opět nezletilé poškozené vyjadřoval svou náklonost.

  1. Soud záměrně popsal ve věci zajištěnou facebookovou komunikaci mezi obžalovaným a nezletilou poškozenou poměrně detailně, neboť její obsah je sám o sobě celkem výmluvný, aby bylo zřejmé, jednak že nezletilá poškozená obžalovaného dlouhodobě velmi silně přitahovala, obžalovaný jí byl doslova fascinován, jednak a zejména že mezi nimi došlo někdy v průběhu léta 2015 k takovému sexuálnímu styku, jaký je uveden ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. V uvedené komunikaci se totiž hovoří o sexuálním kontaktu nejen v náznacích (obžalovaný opakovaně uváděl, že „se nechal unést“, že „došlo to tam, kam to došlo“, že nezletilé poškozené „podlehl, protože to chtěla, a on neodolal“, že „by se to nestalo, pokud by to nechtěla“, a že nezletilá poškozená jej „svedla), ale také explicitně, konkrétně obžalovaný uznával, že nezletilou poškozenou osahával na prsou a dotýkal se jejího přirození, nezletilá poškozená pak dokonce přímo uváděla, že obžalovaný ji „udělal“ (což je v hovorové mluvě výraz pro sexuální uspokojení jedné osoby osobou jinou) a že jí „dělal prstama“ (což je zase hovorové označení sexuální praktiky záležející v zasouvání prstů ruky do vagíny ženy), s čímž obžalovaný nijak nepolemizoval, ale naopak to připouštěl (byť současně tvrdil, že „to chtěla sama“ a „že by se to nestalo, pokud by to nechtěla“). Poněkud jinak a stručněji vyjádřeno, daná facebooková komunikace je sama o sobě důkazem, která svým obsahem přímo svědčí o takovém počínání obžalovaného, jaké je uvedeno ve výrokové části rozsudku. Současně ale tato komunikace dokládá, že nezletilá poškozená již v době před stíhaným činem (a také v době následné) i přes věkový odstup přistupovala k obžalovanému jako sobě rovnému (obžalovaný ve snaze vlichotit se do její přízně vystupoval vůči ní místy až servilně a poníženě), byla schopna projevit svůj odpor vůči takovému jeho jednání, které se jí nezamlouvalo (viz její upozornění ze srpna 2014, že neupustí-li obžalovaný od takového jednání, pak to oznámí své babičce), v rozhodné době (v roce 2015) také dokázala dlouhodobě upustit od komunikace s obžalovaným (lze připomenout, že komunikace ustala v říjnu 2015 a obnovena byla až v květnu 2017).  

  1. Jako svědkyně byla vyslechnuta Mgr. XX, jež ve školním roce 2015/2016 byla jednou z učitelek nezletilé poškozené. Ve své výpovědi nezletilou poškozenou charakterizovala jako „chytrou, empatickou holku s dobrými sociálními dovednostmi“ a „typickou dospívající holku, která nevybočovala z obrazu pubertální školačky“, byla hezká, čehož si byla vědoma. Nestalo se, že by jí v něčem zásadním někdy lhala. Svědkyně dále uvedla, že někdy na podzim roku 2015 za ní nezletilá poškozená přišla do školního kabinetu a ukázala jí vytištěnou konverzaci, v níž nějaký muž obdivoval její krásu a dával najevo svou náklonost a lásku, bylo zřejmé, že po ní touží, nezletilá poškozená jej odmítala. O zmíněném muži jí nezletilá poškozená sdělila, že se má jednat o jejího strýce. Svědkyně se návazně tázala, zda dotyčný jí nějak obtěžoval, dotýkal se jí a osahával, na což nezletilá poškozená jen mlčky přikyvovala, nic dalšího k tomu však konkrétně neuváděla, bylo zjevné, že o dané otázce se nechce více bavit. Svědkyně jí proto dala kontakt na nějaké dětské krizové centrum a o věci informovala i její třídní učitelku, není jí známo, jak ta s uvedenou informací naložila. Následně zaznamenala, že nezletilá poškozená o uvedené vytištěné konverzaci hovořila se svými spolužačkami, s nimiž tvořila jakousi „partu“, jednalo se o XX, XX a XX.

  1. Oněmi spolužačkami nezletilé poškozené, o nichž hovořila svědkyně Mgr. XX (a také sama nezletilá poškozená), byly nezletilé XX XX a VXX. Všechny tři jmenované nezletilé ve svých svědeckých výpovědích potvrdily, že nezletilá poškozená jim ukazovala vytištěnou konverzaci mezi ní a „jejím strýcem“ (tedy v kontextu toho, co bylo uvedeno v dřívějších pasážích odůvodnění, obžalovaným), navíc se jim svěřila, že tento strýc (obžalovaný) ji osahával a „dělal jí to prstama“. Ke svému vztahu k nezletilé poškozené uvedené svědkyně vesměs uváděly, že s ní nebyly „moc velké kamarádky“, vadilo jim, že chtěla být středem pozornosti, pomlouvala je, případně si někdy i vymýšlela.

  1. Je tedy zřejmé, že svědectví Mgr. XX, XX, XX a XX jsou důkazy, které svým obsahem také dokládají, byť toliko zprostředkovaně, že obžalovaný se vůči nezletilé poškozené dopustil sexuálně zaměřeného jednání, které mělo podle posléze tří jmenovaných svědkyň takovou podobu, jaká je uvedena ve výrokové části rozsudku.

  1. Taktéž svědecká výpověď nezletilé XX, jež je sestrou nezletilé poškozené, zprostředkovaně svědčí o okolnosti, že obžalovaný se dopustil stíhaného jednání. Z této výpovědi se totiž podává, že několik dní po poslední návštěvě obžalovaného a jeho rodiny ve XX nezletilá poškozená manipulovala se svým telefonem a poté začala plakat, svědkyně se jí proto tázala, co se stalo, načež se jí nezletilá poškozená svěřila, že obžalovaný jí jedné noci při zmíněné návštěvě začal hladit, poté jí rukou sahal do rozkroku a dával jí tam prsty, což jí bolelo. Dále jí nezletilá poškozená sdělila, že nechce, aby k nim obžalovaný ještě jezdil. Následně jí také ukazovala zprávy, které jí obžalovaný na facebooku zasílal, v těchto zprávách jí lichotil a projevoval svou náklonnost, uvedené zprávy pak nezletilá poškozená ukazovala i babičce. Jde-li o vztah obžalovaného a nezletilé poškozené při dříve proběhlých návštěvách, pak podle svědkyně obžalovaný za nezletilou „jakoby trochu dolejzal“, tedy hodně si ji všímal, usmíval se na ni, také „jí skládal komplimenty, třeba že má hezký účes, hezký plavky, hezký triko, hezkou postavu, což nikomu jinému neříkal“.

  1. Další ve věci vyslechnutou svědkyní byla XX babička nezletilé poškozené (č. l. 214-219). V souvislosti se stíhaným skutkem vypověděla, že nezletilá poškozená jí nějakou dobu po poslední návštěvě obžalovaného a jeho rodiny u nich ve Skašově opakovaně ukazovala komunikaci, v rámci které jí obžalovaný stále zasílal „zamilované zprávy“ a žádal po ní zaslání jejích fotografií, nezletilá poškozená jí k tomu sdělovala, že si s ním nechce psát a že si jej „blokne“. Jelikož se situace opakovala, svědkyně nakonec písemně sdělila XX (družce obžalovaného), aby je ve XX ona a obžalovaný již nenavštěvovali, že chce mít klid. O okolnosti, že obžalovaný se vůči nezletilé poškozené měl dopustit stíhaného skutku, se svědkyně podle svého vyjádření dozvěděla až poté, co se s vnučkami přestěhovala do XX. Nezletilé poškozené se tázala, proč se jí nesvěřila, ta odvětila, že nevěděla, jak jí to má říci, bylo jí to „takový nepříjemný“. Ke vztahu mezi obžalovaným a nezletilou poškozenou svědkyně konstatovala, že se k sobě chovali kamarádsky, oslovovali se jménem, svědkyně měla dojem, že nezletilá poškozená se k obžalovanému někdy chovala až vyzývavě, kupříkladu kolem něj záměrně chodila v plavkách a „natřásala se“. I následující den po inkriminovaném večeru spolu běžně komunikovali, byli společně i s dalšími členy rodiny na koupališti. Pokud u nich ve XX byli obžalovaný XX a jejich děti na návštěvě, pak oba uvedení se v uspávání dětí střídali, děti tedy uspával vždy jeden z nich a poté se vrátil za ostatními do společnosti. 

  1. Svědectví XX tedy neposkytuje ke stíhanému skutku podstatnější přímé či nepřímé informace, snad vyjma toho, že při oné poslední návštěvě obžalovaného a jeho rodiny v místě tehdejšího bydliště nezletilé poškozené se oba mohli ocitnout v dětském pokoji v době, kdy obžalovaný zde uspával své děti. Dané svědectví ale potvrzuje opakované snahy obžalovaného o facebookovou komunikaci s nezletilou poškozenou, v níž projevoval svou silnou citovou náklonnost k ní (o existenci této komunikace ostatně není sebemenších pochyb již na základě dříve rozebraných důkazů), a to v době nedlouho po stíhaném jednání, vedle toho dokládá samotný způsob, jakým se k sobě obžalovaný a poškozená chovali v době před tímto jednáním.

  1. Svědkyně XX, jež je známou rodiny XX a příležitostně je navštěvovala, se ve svědecké výpovědi vyjadřovala ke vztahům v této rodině, osobě nezletilé poškozené i chování obžalovaného v době, kdy býval u rodiny XX ve XX na návštěvě, v tomto směru z jejího svědectví žádné významnější okolnosti nevyplynuly. I ona potvrdila, že nezletilá poškozená jí opakovaně ukazovala zprávy zasílané prostřednictvím aplikace XX, v nichž jí obžalovaný psal, že ji má rád a že ji miluje, přičemž nezletilá poškozená dávala najevo svou nelibost nad těmito zprávami, současně ale svědkyně poznamenala, že zejména v dřívější době nezletilá poškozená obžalovaného v rámci dané komunikace pobízela, aby jí psal, jak a proč jí má rád. O okolnosti, že obžalovaný měl nezletilou poškozenou osahávat, se svědkyně podle svého vyjádření dozvěděla od její babičky, bylo to někdy v červnu roku 2017 ještě ve Skašově, samotná poškozená se jí v tomto směru nesvěřila.

  1. Ve spisovém materiálu jsou také založeny zprávy a dokumentace základní školy XX, organizace XX z. s.,  a odboru sociálních věcí XX . Z právě označených listinných důkazů se mimo jiné podává, že v letních měsících roku 2017 se nezletilá poškozená, její babička (XXX) a sestra (XXX) přestěhovaly do XX, kde nezletilá poškozená i její sestra navštěvovaly uvedenou základní školu. Nezletilá poškozená je školou hodnocena vesměs kladně, její vztah s babičkou je i přes počáteční adaptační potíže bez zásadnějších problémů, má ale přítele, se kterým měla i pohlavní styk. U XX se objevily ve škole i mimo ni vážné problémy s chováním, vzhledem k vyskytnuvším se informacím o jejích sexuálních zkušenostech s ní vedl učitelský sbor pohovor, v rámci něhož se mimo jiné zmínila, že i její sestra (tedy nezletilá poškozená) měla mít již sexuální zkušenosti, a to vedle jiných mužů a chlapců i se svým příbuzným, konkrétně „se jí před 3 roky pokusil vyprstit jeden příbuzný“. Uvedenou informaci škola předala odboru sociálních věcí Magistrátu města XX, jenž obratem požádal Policii ČR o prověření věci. Právě popsaným způsobem tedy policejní orgány získaly informace o stíhaném skutku, jejich následné šetření nakonec vyústilo v zahájení trestního stíhání obžalovaného.

  1. Za účelem objasnění duševního stavu obžalovaného byl zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie. Z jeho závěrů vyplývá, že obžalovaný netrpí a ani v minulosti netrpěl duševní poruchou v pravém slova smyslu, tedy psychózou, ani duševní chorobou, je však u něj dána porucha v podobě psychosexuální nevyzrálosti, která se velmi pravděpodobně projevuje mimo jiné jako deviace – heterosexuální pedofilie. Právě uvedenou diagnózu podporuje i falopletysmografické vyšetření, při kterém byly u obžalovaného zachyceny reakce na dívky věkem odpovídající nezletilé poškozené i dívky poněkud starší, naopak reaktivita na snímky dospělých žen a aktivity dospělých párů byla relativně slabší. V době presumovaného jednání byly jeho rozpoznávací schopnosti zachovalé, jeho schopnosti ovládnout své jednání však byly v důsledku uvedené sexuální poruchy (psychosexuální nevyzrálosti při velmi pravděpodobném výskytu heterosexuální pedofilní preference) podstatně sníženy, míra tohoto snížení byla více jak poloviční. Obžalovaný není závislý na užívání návykových látek, nic nesvědčí o tom, že by v době stíhaného činu byl ve stavu intoxikace, nejednalo se o případ patické opilosti ani o jiný typ mrákotného stavu. Vzhledem k výskytu uvedené sexuální poruchy je pobyt obžalovaného na svobodě bez odborného léčení relativně nebezpečný z hlediska možnosti opakování takového jednání, pro které je stíhán. Proto znalec navrhl uložení ochranného léčení sexuologického ambulantní formou. V rámci tohoto léčení je třeba obžalovaného seznámit s jeho sexualitou a její strukturou, přimět ho k poznání motivace deviantního chování, soustavněji jej edukovat o podstatě poruchy, vést k jejímu přijetí a nutnosti sebekontroly i adaptace. Ambulantní forma léčení se jeví jako dostačující z toho důvodu, že u obžalovaného nebyla zjištěna osobnostní patologie ve formě kupříkladu dissociální poruchy osobnosti, není proto důvod pochybovat, že bude při léčbě spolupracovat. Obžalovanému nic nebrání v plnohodnotné účasti při úkonech trestního řízení, je také schopen plně chápat smysl případně mu uloženého trestu.

  1. Shora popsané znalecké závěry tedy dokládají, že takové počínání obžalovaného, jaké je popsáno ve výrokové části rozsudku, není v rozporu, ale naopak v souladu s povahou jeho sexuálního zaměření.

  1. V procesním postavení svědkyně byla vyslechnuta i XX dříve XX, jež aktuálně je manželkou a v inkriminované době byla družkou obžalovaného. Ve své výpovědi uvedla, si nikdy nevšimla jednání obžalovaného vůči nezletilé poškozené, které by mělo jakýkoli sexuální podtext, byl mezi nimi normální vztah. V pozdější době nezletilá poškozená podle svědkyně „vyhledávala kluky“, nosila vyzývavé ošacení a před obžalovaným se „naparovala“, z čehož měla svědkyně zvláštní pocit. Ani ona a ani obžalovaný však s ní nikdy žádný konflikt neměli. Také v rámci jejich poslední společné návštěvy u rodiny XX ve XXX v létě 2015 svědkyně nic neobvyklého nezaznamenala. I toho dne, který následoval po večeru, během něhož mělo dojít ke stíhanému činu, nezletilá poškozená s ostatními zcela běžně komunikovala, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco stát. Ještě před odjezdem ze Skašova jí ale obžalovaný sdělil, že když večer v pokoji ležel se svědkyní na zemi, nezletilá poškozená mu opakovaně nohou hladila hlavu, on jí nohu nejprve odstrčil, poté jí po noze hladil, načež nezletilá poškozená mu uchopila ruku a pokoušela se strčit si ji pod kalhotky mezi své nohy, obžalovaný však ruku odtrhl, nezletilou poškozenou napomenul a otočil se, čímž vše skončilo. Sama svědkyně, ačkoli ležela také v pokoji, podle svého vyjádření nic nezaregistrovala. Poněkud nejasně až rozporně se pak svědkyně vyjádřila k otázce, z jakého důvodu takto od obžalovaného získanou informaci s nezletilou poškozenou neřešila přímo na místě – zatímco v přípravném řízení uváděla, že obžalovaný se jí svěřil v době, kdy již seděli ve vozidle a odjížděli, přičemž však nezletilá poškozená byla s nimi až do jejich odjezdu a ještě se s nimi loučila, u hlavního líčení nejdříve tvrdila, že s nezletilou poškozenou chtěla ihned v souvislosti s uvedenou informací hovořit, avšak ta na místě nebyla, protože odešla někam za kamarády, tedy neměla možnost věc s ní řešit, po předestření daného rozporu svědkyně pro změnu nejdříve konstatovala, že nezletilou poškozenou potkali cestou při jízdě vozidlem, proto zastavili a loučili se s ní, svědkyně však nechtěla věc řešit ve vozidle a navíc pospíchali, posléze uváděla, že obžalovaný jí již o věci stručně informoval ještě před odjezdem, podrobněji jí to vylíčil při jízdě ve vozidle poté, co se s nezletilou poškozenou již rozloučili. O dané okolnosti pak svědkyně komunikovala s nezletilou poškozenou zhruba po dvou měsících přes facebook, nezletilá poškozená jí mimo jiné sdělila, že obžalovaný ji „udělal“, jinak však ani ona ani její babička nejevily chuť věc nějak řešit, dávaly pouze najevo, že si nepřejí, aby k nim obžalovaný do Skašova ještě jezdil. Svědkyně v průběhu své výpovědi dávala najevo, že se kloní k verzi obžalovaného, také vyjadřovala podiv nad skutečností, že věc počaly orgány činné v trestním řízení řešit až s delším odstupem, navíc v době, kdy svědkyně, jež má špatné vztahy se svými rodiči a sourozenci, na svou matku podala trestní oznámení pro majetkovou trestnou činnost. Zároveň však svědkyně připustila, že nemá žádné konkrétní informace o spojení mezi svou matkou a nezletilou poškozenou, nezletilá poškozená naopak má (stejně jako sama svědkyně) špatné vztahy s její matkou.

  1. Svědkyně XX (dříve XX) policejnímu orgánu také vydala výtisk facebookové konverzace, kterou vedla s nezletilou poškozenou. Z jejího obsahu je zřejmé, že počátkem října 2015 si nezletilá poškozená stěžovala svědkyni: „…On (zjevně obžalovaný) na mě pořád hrabe, když je tady….“, na námitku svědkyně, že lechtání není obtěžování, nezletilá poškozená zareagovala sdělením: „Brouku…on mě tady jednou udělal!!! Tohle fakt už není normální“, svědkyně na tuto informaci reagovala s nedůvěrou. Později se svědkyně v komunikaci vyjadřovala tak, že již „zná pravdu“, že ví, že to nebyla chyba obžalovaného, že bylo jen otázkou času, kdy „se to stane“ a že nezletilá poškozená obžalovaného již neuvidí, v reakci na to nezletilá poškozená odmítla, že „by to byla její chyba“ a zdůrazňovala, že „držela celou tu dobu hubu“, a to proto, že svědkyni a obžalovaného nechtěla „rozhádat, neboť mají skvělý děti a on (obžalovaný) skvělou ženskou“. Svědkyně poté mimo jiné nezletilé poškozené sdělovala: „Ty máš svoji pravdu a on (obžalovaný) taky“ a „To víte jen vy, co se ve skutečnosti stalo, akorát se neví, kdo říká pravdu“.

  1. Je tedy zřejmé, že ačkoli svědkyně XX (dříve XX) se zjevně kloní k takové verzi o stíhaném skutku, jaký prezentuje v rámci své obhajoby obžalovaný, jde toliko o její subjektivní názor založený na snaze důvěřovat mu jako osobě velmi blízké. Její svědectví neobsahuje žádné informace, které by svým obsahem vylučovaly či vážně zpochybňovaly verzi nezletilé poškozené (kterou přitom podporuje – ať již přímo či nepřímo – řada jiných důkazů, které byly již dříve rozebrány). Totéž platí o konverzaci mezi svědkyní a nezletilou poškozenou (naopak z ní se jasně podává, že nezletilá poškozená rezolutně trvala na tom, že obžalovaný se vůči ní dopustil intenzivnějšího sexuálně zaměřeného jednání).  

  1. Jsou-li veškeré důkazy rozebrané v předešlých pasážích odůvodnění rozsudku hodnoceny jednotlivě i ve vzájemném souhrnu, pak podle přesvědčení soudu nemůže být sebemenších pochyb, že obžalovaný se dopustil takového jednání, jaké je popsáno ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku.

  1. Z výpovědi obžalovaného, svědectví nezletilé poškozené a obsahu komunikace mezi nimi jasně plyne, že v průběhu letních prázdnin roku 2015 na místě specifikovaném ve výroku rozsudku došlo mezi obžalovaným a nezletilou poškozenou k intimnímu kontaktu. Verze obžalovaného, jakým způsobem tento kontakt proběhl (tedy že bez jakéhokoli sexuálního podtextu hladil nezletilou poškozenou po noze, ta však uchopila jeho ruku a hodlala jí dráždit své přirození, čemuž on zabránil), nemůže ve světle dalších provedených důkazů obstát. Vyvrací ji svým obsahem primárně svědecká výpověď nezletilé poškozené, podle které si obžalovaný počínal způsobem prezentovaným ve výrokové části rozsudku. O její výpovědi přitom soud nemá důvod pochybovat. Tento svůj závěr opírá o následující argumenty.

  1. Předně na straně nezletilé poškozené absentuje jakýkoli rozumný důvod, který by ji mohl vést ke křivému obvinění obžalovaného. Z provedeného dokazování je zřejmé, že do doby stíhaného skutku byl vztah mezi nezletilou poškozenou a obžalovaným, jenž byl druhem její vzdálené příbuzné, celkem bezproblémový, nedošlo mezi nimi k žádnému vážnějšímu konfliktu či sporu, natož takovému, který by mohl být příčinou mstivé pohnutky k nepravdivému svědectví proti obžalovanému. Ostatně obžalovaný v rámci své obhajoby ani netvrdil, že na straně nezletilé poškozené je dán nějaký racionální motiv k jeho smyšlenému obvinění. 

  1. V souvislosti s právě uvedeným nelze přehlédnout ani skutečnost, že nezletilá poškozená nebyla tím, kdo inicioval trestní stíhání obžalovaného. Jak bylo vysvětleno v bodě 30 odůvodnění rozsudku, orgány veřejné moci se o stíhaném skutku dozvěděly pouhou shodou okolností, bez jakékoli přímé či nepřímé součinnosti nezletilé poškozené. 

  1. Připomenout je třeba také okolnost (podrobně vysvětlenou v bodech 18 a 20 odůvodnění rozsudku), že podle znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, svědectví nezletilé poškozené nese z psychologického hlediska rysy věrohodnosti, tedy že nezletilá poškozená popisovala ve svých výpovědích takové počínání obžalovaného, které bylo odrazem reality. Zpracovatelka uvedeného posudku samozřejmě nemůže činit (a také nečinila) kategorický závěr, zda ke stíhanému skutku došlo, nicméně z psychologického pohledu hodnotila, jak se nezletilá poškozená při popisu projednávané události i při samotném vyšetření chovala a projevovala, tyto její projevy pak posuzovala v kontextu zjištěné osobnostní charakteristiky nezletilé poškozené. Po komplexním vyhodnocení uvedených skutečností učinila výše uvedený závěr. Ten soud považuje za celkem jednoznačný, logický, přesvědčivý a náležitě zdůvodněný (a také – což je třeba zdůraznit -  plně korespondující s dalšími provedenými důkazy).

  1. Konečně  a zejména je zřejmé, že svědectví nezletilé poškozené plně zapadá do kontextu skutečností, jež vyplynuly z řady dalších provedených důkazů. Stěžejním z těchto dalších důkazů je facebooková komunikace vedená mimo jiné v době po stíhaném skutku mezi nezletilou poškozenou a obžalovaným, jejíž autenticita nebyla ničím zpochybněna (naopak potvrdil ji i obžalovaný) a jejíž obsah také jasně a přímo dokládá, že obžalovaný si v rámci tohoto skutku počínal tak, jak popsala ve své svědecké výpovědi nezletilá poškozená (viz v této souvislosti body 21 a 22 odůvodnění rozsudku). Takové počínání obžalovaného pak jednak zprostředkovaně potvrzují i svědecké výpovědi Mgr. XX (učitelky nezletilé poškozené), XX, XX a XX (spolužaček nezletilé poškozené) i XX (sestry nezletilé poškozené), jak plyne z bodů 23 až 26 odůvodnění rozsudku, jednak je v souladu s povahou sexuálního zaměření obžalovaného, které bylo zjištěno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, jehož závěry byly rozebrány v bodě 31 odůvodnění rozsudku.

  1. Se zřetelem na takto zrekapitulované výsledky dokazování tak soud pokládal svědectví nezletilé poškozené XX o průběhu stíhaného skutku za hodnověrné. Toto svědectví ve spojení s dalšími důkazy zcela jednoznačně a spolehlivě usvědčuje obžalovaného XX z takového jednání, jaké je obsaženo ve výrokové části tohoto rozsudku. Na právě uvedeném závěru nic nemůže změnit ani svědecká výpověď XX (dříve XX), jež se (jak bylo vysvětleno v bodech 33 až 35 odůvodnění rozsudku) sice přikláněla k obžalovaným tvrzené verzi o stíhaném skutku, ovšem činila tak na podkladě svého subjektivního názoru vyvěrajícího z její snahy důvěřovat mu jako osobě velmi blízké, jmenovaná svědkyně ostatně sama ani neuváděla takové okolnosti, které by měly vylučovat či vážně zpochybnit verzi nezletilé poškozené.

  1. Naproti tomu nelze pokládat za prokázaný závěr obžaloby, podle kterého nezletilá poškozená nebyla schopna se stíhanému jednání účinně bránit (a že obžalovaný si toho byl vědom). V této spojitosti je třeba uvést následující.

  1. Podle názoru soudu je již z laického hlediska a při rozumném náhledu na danou otázku zřejmé, že průměrně fyzicky a duševně vyspělá dívka mezi dvanáctým a třináctým rokem života by měla být schopna uvědomit si smysl a význam sexuálně zaměřeného jednání, kterého se vůči ní dopouští jiná osoba, stejně tak by měla být schopna dát účinně najevo svou případnou nelibost nad takovým jednáním, tedy projevit vůči němu verbální a fyzický odpor. To ostatně z odborného hlediska v obecné rovině připustila i znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Nezletilá poškozená přitom takovou nejméně průměrně vyspělou dívkou v době stíhaného jednání nepochybně byla, jak plyne ze všech svědeckých výpovědí (připomenout lze kupříkladu vyjádření Mgr. Kristýny Fantové, jež se stala učitelkou nezletilé poškozené jen několik týdnů či možná jen dnů po stíhaném skutku a která ji charakterizovala jako „chytrou, empatickou holku s dobrými sociálními dovednostmi“ a „typickou dospívající holku, která nevybočovala z obrazu pubertální školačky“) i z psychologického znaleckého posudku. Sama nezletilá poškozená pak ve své výpovědi jasně uvedla, že již v době činu si byla vědoma, jaký smysl mělo jednání obžalovaného, totéž jednoznačně plyne i z následné facebookové komunikace mezi ní a obžalovaným. Stejně tak lze z její výpovědi dovodit, že jí objektivně nic nebránilo dát obžalovanému najevo nelibost a nesouhlas s takovým jeho jednáním (uváděla sice, že ležela a nevěděla, co má dělat, současně ale připustila, že mohla z pokoje, kde k činu docházelo, bez problémů odejít, přičemž tak neučinila proto, že „nechtěla doma dělat zbytečný rodinný rozbroje“, „doma to nechtěla dělat těžší“).

  1. Znalkyně z oboru z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, sice ve svém posudku uzavřela, že poškozená „s ohledem na svůj věk, rozumové schopnosti, psychosexuální vyspělost a celkovou vyspělost nebyla schopna posoudit význam a smysl projednávaného jednání a nebyla schopna posoudit význam odporu proti tomuto jednání a případný odpor projevit“. Jak ale soud již upozornil, právě uvedený závěr v kontextu jiných okolností, které sama znalkyně připustila na jiných místech svého posudku, působí ne zcela jednoznačně a snad až poněkud rozpačitě. Dokladem je nejen konstatování znalkyně, že „vzhledem k době, kdy se prošetřovaná událost odehrála, je velmi obtížné hodnotit případný stav bezbrannosti dítěte“, ale také skutečnost, že na jedné straně svůj závěr o neschopnosti nezletilé poškozené posoudit význam a smysl jednání obžalovaného i posoudit a projevit odpor proti takovému jednání znalkyně souhrnně opírá o její věk, rozumové schopnosti a celkovou vyspělost, na straně druhé však připustila, že dívka takové osobnostní charakteristiky, jakou je nezletilá poškozená, v takovém věku, v němž se nacházela v době stíhaného činu, by se měla být schopna verbálně i fyzicky se bránit počínání obžalovaného.

  1. Kromě toho dílčí argumenty znalkyně, které ji vedly k závěru o neschopnosti nezletilé poškozené posoudit význam a smysl stíhaného činu i posoudit a projevit odpor proti němu, je třeba hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů. Znalkyně poukazovala na okolnost, že v rozhodné době (tedy v době, jež se váže ke stíhanému jednání) se nezletilá poškozená nedokázala svěřit s jednáním obžalovaného nejbližším osobám v rodině, jmenovitě své babičce. Z provedeného dokazování přitom plyne, že nezletilá poškozená se sice v uvedené době skutečně nesvěřila své babičce (tato okolnost je zřejmá ze svědeckých výpovědí nezletilé poškozené i XX, jakož i facebookové komunikace mezi nezletilou poškozenou a obžalovaným), svěřila se ale jiným osobám, k nimž měla důvěru, jmenovitě své sestře XX, učitelce Mgr. XX i spolužačkám XX, XX a XX (jak dokládají svědecké výpovědi jmenovaných a částečně i svědectví samotné nezletilé poškozené), navíc nezletilá poškozená obecně je (jak uvedla ve svém posudku sama znalkyně) osobou introvertní, jež nemá potřebu se svěřovat druhým. Jde-li o argument znalkyně, že nezletilá poškozená při facebookové komunikaci s obžalovaným v rozhodném období – na rozdíl od pozdější doby, konkrétně roku 2017 – nedokázala projevit svůj odpor, pak je třeba upozornit, že uvedená komunikace svým obsahem (který byl v odůvodnění rozsudku detailně citován) celkem jasně dokládá, že poškozená při konverzaci s obžalovaným nejen v rozhodném období, ale dokonce již v létě 2014 dokázala obžalovanému naprosto jasně a zřetelně dát najevo nelibost nad takovým jeho počínáním, jež se jí nezamlouvalo (lze připomenout její zprávu ze srpna 2014, v níž obžalovanému sdělila, že pokud nezanechá jejího osahávání a nevhodného oslovování, pak to oznámí babičce). Stejně tak je zřejmé, že nezletilá poškozená bez problémů dokázala dlouhodobě ukončit komunikaci s obžalovaným (podle facebookové konverzace, již sama doložila, s ním takto komunikovala do počátku října 2015 a poté až v květnu 2017). Znalkyně také argumentovala, že z vyjádření samotné nezletilé poškozené je zřejmé, že předmětnou událostí „byla ve svém věku paralyzována, nedokázala se vzhledem ke svému věku jednání obžalovaného bránit“. Jak ale bylo výše opakovaně zmíněno, nezletilá poškozená sice uváděla, že „ležela a nevěděla, co má dělat“, současně ale připustila, že z pokoje, kde k činu docházelo, mohla odejít, přičemž tak neučinila proto, že „nechtěla doma dělat zbytečný rodinný rozbroje“ a že „doma to nechtěla dělat těžší“. Tato její tvrzená ohleduplnost podle názoru soudu jistě není totéž, co bezbrannost. Konečně u hlavního líčení znalkyně ve spojitosti s otázkou schopnosti či neschopnosti posoudit a projevit odpor vůči jednání obžalovaného poukazovala i na rodinné a výchovné prostředí nezletilé poškozené, její submisivnost, zvýšený respekt k autoritám a ovlivnitelnost dospělými osobami. Podle soudu je však třeba si uvědomit, že jednak obžalovaný nebyl členem užší rodiny nezletilé poškozené (šlo o druha její vzdálené tety, rodina obžalovaného a rodina nezletilé poškozené se jen sporadicky navštěvovaly), jednak a zejména vztah mezi nezletilou poškozenou a obžalovaným nebyl klasickým vztahem dospělý-dítě. Jak dokládá řada svědeckých výpovědí a zejména facebooková komunikace, obžalovaný a nezletilá poškozená i přes výrazný věkový rozdíl k sobě přistupovali jako rovný s rovným (tykali si, oslovovali se křestním jménem), nejméně při konverzaci přes internet se nezletilá poškozená již před rozhodným obdobím vůči obžalovanému dokázala projevovat celkem razantně a místy až arogantně a dávat mu najevo svou nelibost nad takovým jeho chováním, které se jí nezamlouvalo, obžalovaný při dané konverzaci naopak vystupoval někdy až v ponížené roli, při osobním kontaktu se poškozená k obžalovanému dokázala chovat vyzývavě a provokativně (posledně uvedené plyne nejen ze svědectví XX, jež je osobou blízkou obžalovanému, ale také z výpovědí svědkyň XX a XX, které mají nepochybně bližší vztah k nezletilé poškozené).

  1. Jsou-li všechny uvedené okolnosti hodnoceny důsledně ve vzájemném souhrnu, pak podle názoru soudu nelze pokládat za jednoznačný a nepochybný závěr, že nezletilá poškozená nebyla schopna se stíhanému jednání obžalovaného účinně bránit.

  1. Jen pro úplnost lze poznamenat, že i pokud by soud ve vztahu k otázce uvedené v předešlém bodě odůvodnění rozsudku zaujal opačný názor (a nutno opět zdůraznit, že učinit jej s ohledem na výsledky dokazování nemohl), pak by nebylo lze dovodit, že obžalovaný si musel být vědom neschopnosti nezletilé poškozené projevit a klást jeho počínání účinný odpor. Právě uvedené plyne již z okolností, které charakterizovaly vztah obžalovaného a nezletilé poškozené, jak byl zrekapitulován v poslední větě bodu 46 odůvodnění rozsudku (lze stručně připomenout, že šlo o vztah rovnocenný, v němž nezletilá poškozená nevystupovala v podřízené roli a byla schopna obžalovaného důrazně upozornit, pokud jí některé jeho chování nebylo po chuti). K tomu přistupuje i další skutečnost, jež se podává z provedeného dokazování (výpovědí obžalovaného i nezletilé poškozené a facebookové komunikace mezi nimi), totiž že obžalovaný se k projednávanému činu uchýlil v důsledku toho, že nezletilá poškozená svou nohou zavadila o jeho hlavu. Svědectví nezletilé poškozené i facebooková komunikace sice dokládají, že šlo z její strany o neúmyslné jednání, obžalovaný si je však mohl (jak připustila ve své výpovědi sama nezletilá poškozená) vyložit mylně tak, že jde o jakousi výzvu k intimnějšímu kontaktu.

  1. Ze všech důvodů rozebraných v předešlých pasážích odůvodnění tak soud vzal za prokázaný takový skutkový stav, jaký je obsažen ve výrokové části tohoto rozsudku. 

  1. Soud prokázané počínání obžalovaného podřadil pod skutkovou podstatu zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku. Označeného trestného činu se dopustí pachatel, který vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Podle ustálené soudní praxe se za soulož pokládá spojení pohlavních orgánů muže a ženy, jiným způsobem pohlavního zneužití se rozumí intenzivní zásahy do pohlavní sféry, jež jsou v širším pojetí považovány za pohlavní styk. Pohlavním stykem je přitom jakýkoli způsob ukájení sexuálního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Podstatou tohoto styku je tedy fyzický kontakt s druhou osobou, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Při tomto vymezení pohlavní styk zahrnuje širokou škálu činností, včetně osahávání prsou a pohlavních orgánů, jakož i zasouvání prstů do vagíny ženy.

  1. Uvedené okolnosti tvořící znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku musejí být zahrnuty úmyslným zaviněním, jak plyne z ustanovení § 13 odst. 2 trestního zákoníku.

  1. V projednané věci obžalovaný XX nezletilou poškozenou XX, které v dané době bylo méně než patnáct let, osahával na prsou a přirození a následně jí zasunul svůj prst do vagíny a pohyboval zde s ním. Z pohledu ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákoníku tedy jiným způsobem než souloží pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let. Takové jeho jednání bylo zahrnuto zaviněním ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť věděl, že může porušit zájem na ochraně mravního a tělesného vývoje nezletilé poškozené, jejíž věk znal, a takový trestněprávně relevantní následek způsobit chtěl. 

  1. Z provedeného dokazování neplyne, že nezletilá poškozená byla při popsaném jednání svěřena dozoru obžalovaného (lze připomenout, že obžalovaný byl druhem vzdálené příbuzné nezletilé poškozené a na místě činu se nacházel pouze proto, že se svou družkou a dětmi navštívil rodinu nezletilé poškozené a v rozhodné době uspával své děti v téže místnosti, kde se shodou okolností nacházela nezletilá poškozená). Odtud vyplývá, že počínání obžalovaného není namístě posoudit jako spáchané v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu pohlavního zneužití podle ustanovení § 187 odst. 2 trestního zákoníku. Ve věci není dána ani žádná z kvalifikačních okolností vymezených v ustanovení § 187 odst. 3 či odst. 4 trestního zákoníku. 

  1. V úvodní pasáži odůvodnění tohoto rozsudku soud upozornil, že obžaloba ve stíhaném činu spatřovala zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Podle názoru soudu však nelze dovodit, že obžalovaný by svým počínáním naplnil všechny znaky již základní skutkové podstaty uvedeného zločinu. Tento svůj závěr opírá o následující argumenty.

  1. Trestného činu znásilnění v základní skutkové podstatě podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku (alinea první), respektive pachatel, který k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného (alinea druhá). Co se rozumí pohlavním stykem, soud vysvětlil již výše. Násilím je použití fyzické síly k překonání kladeného či očekávaného odporu, pohrůžkou násilí pak hrozba užití takové síly, o pohrůžku jinou těžkou újmou jde tehdy, hrozí-li pachatel oběti způsobením vážného negativního zásahu do její majetkové, osobní či rodinné sféry. Za bezbrannost – u které je třeba předeslat, že je pojmem právním, tedy její dovození je věcí orgánů činných v trestním řízení, jež v této souvislosti vycházejí ze skutkových okolností plynoucích z provedeného dokazování - ve smyslu ustanovení § 185 trestního zákoníku se pokládá takový stav oběti, ve kterém vzhledem k okolnostem není schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, případně ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Judikatura i soudní praxe chápou bezbrannost jako bezbrannost absolutní (o kterou jde tehdy, pokud se oběť nachází v situaci, kterou sama nevnímá, tedy si v důsledku kupříkladu bezvědomí, umělého či hlubokého spánku anebo silného oblouznění alkoholem či jinou psychoaktivní látkou vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto vůbec nedokáže hodnotit situaci, v níž se nachází a kterou nevnímá, a nemůže tedy nijak ovlivnit jednání pachatele), bezbrannost fyzickou (jde o situaci, kdy oběť vnímá situaci, ve které se nachází a chápe význam jednání, jehož se vůči ní pachatel dopouští, nemá však objektivně možnost se účinně bránit, ač by tak učinit chtěla, a to proto, že je kupříkladu spoutaná, ochrnutá, upoutaná na vozík či lůžko anebo přestárlá) a bezbrannost psychickou (jíž se rozumí situace, kdy duševní a rozumové schopnosti oběti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázala situaci, v níž se nachází, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat). Není přitom podstatné, vyplývá-li bezbrannost z tělesného či psychického stavu oběti, anebo zda nastala přičiněním jiné osoby. Uvedené okolnosti tvořící znaky objektivní stránky trestného činu znásilnění podle § 185 trestního zákoníku musejí být také zahrnuty úmyslným zaviněním, jak je zřejmé z ustanovení § 13 odst. 2 trestního zákoníku.

  1. V nyní posuzovaném případě si obžalovaný podle provedeného dokazování pohlavní styk s nezletilou poškozenou nevynutil násilím, pohrůžkou násilí ani pohrůžkou jiné těžké újmy, to ostatně obžaloba ani netvrdila. Poškozená byla v době činu při vědomí a nebyla ovlivněna žádnou psychoaktivní látkou, stejně tak nebyla omezena ve svobodě pohybu. Nenacházela se tedy ve stavu absolutní ani fyzické bezbrannosti. Z toho, co bylo uvedeno v bodech 43 až 47 odůvodnění rozsudku, je pak zřejmé, že nezletilá poškozená byla takového věku, měla takové rozumové schopnosti a její vztah k obžalovanému byl takového rázu, že byla schopna projevit svůj odpor vůči jeho sexuálně motivovanému jednání. Nelze proto ani dovodit, že v době činu byla ve stavu psychické bezbrannosti. Jak je přitom zřejmé z výše popsaného zákonného vymezení trestného činu znásilnění, obligatorním znakem objektivní stránky již jeho základní skutkové podstaty podle       § 185 odst. 1 trestního zákoníku je vynucení si pohlavního styku násilím, pohrůžkou násilí či pohrůžkou jiné těžké újmy anebo vykonání pohlavního styku na oběti, jež se nachází ve stavu bezbrannosti.

  1. Spíše jen na okraj – neboť vzhledem k výše uvedenému je to celkem bezpředmětné – lze poznamenat, že i pokud by soud na straně nezletilé poškozené objektivně dovodil stav její bezbrannosti v době činu, nebylo by možno dovodit úmysl obžalovaného k této okolnosti. Úmyslné zavinění je totiž charakterizováno dvěma složkami – složkou vědomostní (ta záleží v tom, že pachatel si uvědomuje, že svým jednáním může způsobit trestněprávně relevantní následek, tedy porušení nebo ohrožení zájmu chráněného příslušným ustanovením trestního zákoníku) a složku volní (ta spočívá v tom, že pachatel následek významný z hlediska trestního práva způsobit chce anebo je s ním alespoň srozuměn, přičemž o srozumění jde tehdy, pokud pachatel nepočítá s žádnou konkrétní okolností, jež by mohla vzniku tohoto následku zabránit). Jak soud vysvětlil v bodě 48 odůvodnění rozsudku, i v případě, že poškozená by nebyla schopna s ohledem na svůj věk a rozumové schopnosti se stíhanému jednání účinně bránit, nebylo by možno učinit závěr, že obžalovaný si této okolnosti (tedy z pohledu ustanovení § 185 trestního zákoníku stavu bezbrannosti) musel být vědom. Odtud vyplývá, že v jeho jednání by v naznačené situaci absentovala již vědomostní složka úmyslného zavinění ve vztahu ke znaku bezbrannosti, logicky by pak nemohla být dána ani složka volní (neboť ta se odvíjí od složky vědomostní).

  1. Ze všech shora uvedených důvodů soud trestněprávně relevantní jednání obžalovaného popsané ve výroku rozsudku na rozdíl od obžaloby kvalifikoval nikoli jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, nýbrž jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku.

  1. Ze závěrů výše již rozebraného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, je zřejmé, že obžalovaný je za projednávaný skutek odpovědný i z pohledu příčetnosti (§ 26 trestního zákoníku).

  1. Poněvadž soud uznal obžalovaného vinným stíhaným trestněprávním jednáním, ukládal mu návazně za toto jednání trest. Na trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku stanoví uvedený zákoník trest odnětí svobody v rozpětí od jednoho roku do osmi let.

  1. K osobě obžalovaného soud z jeho výpovědi, opisu rejstříku trestů, přílohových trestních spisů, zprávy z místa bydliště a sdělení jeho zaměstnavatele zjistil následující skutečnosti. Před spácháním nyní projednávaného činu se obžalovaný dostal opakovaně do střetu s trestními zákony pácháním typově méně závažnějších trestných činů proti majetku i trestného činu zanedbání povinné výživy. Všechna tato dřívější odsouzení jsou však ze zákona zahlazena, nelze je proto pokládat za přitěžující okolnost, navíc vyjma posledního z nich (za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, jež je z roku 2013) jsou staršího data (spadají do období let 1998 až 2009). V místě svého současného bydliště obžalovaný nebyl postižen pro přestupek. Od počátku února 2017 je zaměstnán jako řidič kamionové dopravy, svým zaměstnavatelem je hodnocen kladně. 

  1. Při úvaze o výši trestu soud vycházel z hledisek pro posuzování této otázky rozhodných, jež jsou zakotvena zejména v ustanoveních § 38 odst. 1, § 39, § 41 a § 42 trestního zákoníku. Bral tedy v potaz povahu a závažnost projednávaného skutku, osobu obžalovaného i jeho poměry, jeho postoj ke spáchanému činu, jakož i okolnosti polehčující a přitěžující. 

  1. Obžalovanému toliko přitěžovalo, že se stíhaného jednání dopustil s rozmyslem (§ 42 písm. a) trestního zákoníku). Žádnou z polehčujících okolností demonstrativně vyjmenovaných v ustanovení § 41 trestního zákoníku soud sice neshledal, ve věci jsou ovšem dány jiné skutečnosti, jež snižují závažnost jeho trestněprávního jednání a hovoří v jeho prospěch. Předně jde o okolnost, že pohlavní zneužití nezletilé poškozené nemělo formu soulože, nýbrž osahávání na intimních místech a poté zasouvání prstu do její vagíny, šlo tedy o méně vážnou formu zásahu do intimní sféry nezletilé poškozené. Nelze rovněž přehlédnout, že počínání obžalovaného na nezletilé poškozené nezanechalo žádné vážnější fyzické ani psychické následky (dokladem toho ostatně je, že nezletilá poškozená je po stíhaném jednání sexuálně poměrně čilá, podle vlastní výpovědi i přes svůj stále nízký věk měla opakované pohlavní styky s nejméně dalšími dvěma muži). Zohlednit je namístě rovněž aktuální osobní a rodinné poměry obžalovaného (je ženatý, s manželkou vychovává děti, pracuje a zaměstnavatel jej hodnotí pozitivně). Konečně je třeba vzít v potaz sníženou příčetnost obžalovaného a s ní související skutečnost, že vedle samotného trestu byla obžalovanému stanovena i další (a poměrně citelná) trestněprávní sankce v podobě ochranného léčení. 

  1. Se zřetelem na všechny výše popsané okolnosti soud zastává názor, že jednak jako adekvátní se jeví výměra trestu odnětí svobody při čtvrtině zákonné trestní sazby, konkrétně v trvání dvou roků, jednak k nápravě obžalovaného není nezbytně nutné přistupovat k přímému výkonu tohoto trestu. Proto jej uložil ještě v podmíněné formě, ovšem – s ohledem na skutečnost, že obžalovaný v minulosti, byť již vzdálenější, projevil opakovanou inklinaci k páchání deliktů trestněprávní povahy (jak bylo již zmíněno, dřívější odsouzení nelze ve věci hodnotit jako přitěžující okolnost, avšak je namístě je brát v potaz při hodnocení možností nápravy obžalovaného) - při stanovení zkušební doby již blíže horní hranici zákonného rozpětí (ta činí jeden rok až pět let) a současném vyslovení dohledu. Je na obžalovaném, aby vedením řádného života v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení a dodržováním povinností plynoucích z vysloveného dohledu (který stát bude vykonávat prostřednictvím své Probační a mediační služby) prokázal, že předpoklad soudu o možnosti jeho nápravy i bez přímé trestní represe je opodstatněný. Pokud obžalovaný řádný život nepovede anebo nebude v rámci vysloveného dohledu náležitě spolupracovat s Probační a mediační službou ČR, bude to mít za následek nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody.

  1. Vedle uvedeného trestu soud obžalovanému v souladu s doporučením znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, uložil ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Pro tento postup totiž byly splněny zákonné podmínky zakotvené v ustanovení § 99   odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (neboť stíhaného činu se obžalovaný dopustil ve stavu vyvolaném svou sexuální duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je z důvodu možného opakování obdobného jednání v důsledku této poruchy potenciálně nebezpečný) a současně se jeví – se zřetelem na povahu stíhaného činu a charakter duševní poruchy obžalovaného, kterou je ochranné léčení podle znalce způsobilé významně korigovat – i jako plně účelný.

  1. Nezletilá poškozená XX prostřednictvím svého (v daném trestním řízení ustanoveného) opatrovníka ve věci řádně a včas ve smyslu § 43 odst. 3 trestního řádu uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy (č. l. 419, 421). Po obžalovaném se domáhala úhrady částky 500.000 Kč jako satisfakce za zásah do její osobní integrity a narušení jejího práva na soukromí.

  1. Podle § 81 odst. 1 věty první občanského zákoníku (zákon č. 89/2012, účinný od 1. 1. 2014) je chráněna osobnost člověka včetně jeho přirozených práv. Podle § 81 odst. 2 občanského zákoníku ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 2956 občanského zákoníku pak platí, že vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákoníku (tedy mimo jiné ustanovením § 81 občanského zákoníku), nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Podle § 2957 občanského zákoníku způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. 

  1. V projednávané věci bylo obžalovanému XX prokázáno takové trestněprávní  počínání - tedy z pohledu občanského zákoníku zaviněné protiprávní jednání – jaké je popsáno ve výroku rozsudku. Jeho podstatou byl aktivní zásah do intimní sféry nezletilé poškozené Nikoly Šoltysové v době, kdy s ohledem na svůj věk byla zákonem před takovým zásahem chráněna. I přes okolnost, že nezletilá poškozená se jednání obžalovaného nebránila a ani se nenacházela ve stavu bezbrannosti, je tedy zřejmé, že dané jednání představovalo narušení její osobnostní integrity a tím i porušení jejího soukromí a částečně i důstojnosti ve smyslu § 81 občanského zákoníku. Podle názoru soudu je proto namístě, aby poškozené byla za takto jí způsobenou nemajetkovou újmu poskytnuta peněžitá náhrada ve smyslu § 2956 a § 2957 občanského zákoníku. Se zřetelem na okolnosti charakterizující povahu a závažnost spáchaného trestněprávně relevantního skutku (jak byly rozebrány v těch pasážích odůvodnění rozsudku, jež se váží k otázce trestu) i majetkové poměry obžalovaného soud považuje za přiměřenou výši této náhrady částku 50.000 Kč. Proto ji nezletilé poškozené při aplikaci ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu přiznal. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byla nezletilá poškozená postupem podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 8 dnů od doručení jeho opisu ke Krajskému soudu v Plzni. O tomto odvolání bude rozhodovat Vrchní soud ČR v Praze. Státní zástupce může odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost kteréhokoli výroku, a to i v neprospěch obžalovaného, poškozený může podat odvolání toliko v případě, že uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, a to pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci nebo zabrání části majetku. Obžalovaný má právo podat odvolání pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká. Všechny shora uvedené oprávněné osoby mohou napadat rozsudek také proto, že výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. Ve prospěch obžalovaného mohou rozsudek odvoláním napadnout i příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh. Státní zástupce může ve prospěch obžalovaného podat odvolání i proti jeho vůli, stejně tak proti vůli obžalovaného, jenž je omezen ve svéprávnosti, může za něho v jeho prospěch podat odvolání též jeho opatrovník a jeho obhájce.

Ve prospěch mladistvého obžalovaného může i proti jeho vůli podat odvolání i orgán pověřený péčí o mládež, kterému lhůta k podání opravného prostředku běží samostatně.

Odvolání musí být ve lhůtě shora uvedené nebo v další lhůtě 5 dnů k tomu stanovené předsedou senátu soudu prvního stupně také odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. Státní zástupce je povinen v odvolání uvést, zda je podává, byť i zčásti, ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného.

Poškozený, kterému byl přiznán nárok na náhradu škody, může žádat, aby byl vyrozuměn o konání veřejného zasedání o podmíněném propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody. Žádost se podává u Krajského soudu v Plzni.

Plzeň dne 7. 2. 2019

Mgr. Martin Kantor, v.r.

předseda senátu

sp.zn.
2 T 90/2021
Znásilnění mužem ve spánku a poté přes odpor

2 T 90/2021 

ČESKÁ REPUBLIKA 

ROZSUDEK 

JMÉNEM REPUBLIKY 

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Dominiky  Fremrové a přísedících JUDr. Vratislava Koldy a Ing. Vratislava Moravy v hlavním líčení  konaném dne 26. července 2021 

takto: 

Obžalovaný 

XX, narozený XX, místem narození XX, bytem XX 

je vinen, že 

dne 13. 2. 2021 v přesně nezjištěné době od 06.00 hodin do 09.00 hodin v obci XX, okres  XX , v bytě v domě č.p. XX, v pokoji, během spaní na jedné posteli s XY, narozenou XY, využil její bezbrannosti, když spala, začal ji osahávat pod trikem  na prsou, vsunul jí ruku pod trenkové kraťasy a opakovaně jí zasouval prsty do vagíny, což jí  vzbudilo, a tak překřížila ruce na prsa a překřížila nohy, aby jeho jednání zabránila, kdy po nějaké  době své jednaní vůči poškozené opakoval, a když znovu překřížila ruce a nohy, tak jí silou ruce  a nohy odtahoval stranou, opět ji osahával a zasouval jí prsty do vagíny, načež, když se od něho  odtáhla svého jednání zanechal a poté, co znovu usnula, uchopil její levou ruku, držel jí za zápěstí  a s použitím její ruky se následně uspokojil, přičemž svým jednáním způsobil poškozené XY  narozené XY, psychickou újmu, 

tedy 

zneužil bezbrannosti jiného k pohlavnímu styku a uvedený čin spáchal jiným pohlavním stykem  provedeným způsobem srovnatelným se souloží,

Shodu s prvopisem potvrzuje Šárka Hermanová.  

2 T 90/2021 

čímž spáchal 

zvlášť závažný zločin znásilnění § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku,  

a odsuzuje se 

podle § 185 odstavce 2 trestního zákoníku za užití § 58 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k  trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců

Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku se výkon uloženého trestu odnětí svobody  podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. 

Odůvodnění: 

Tento rozsudek v souladu s § 129 odst. 2 trestního řádu neobsahuje odůvodnění výroku o vině  a trestu, neboť státní zástupce a obžalovaný se po vyhlášení rozsudku vzdali odvolání a  prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, a obžalovaný zároveň prohlásil, že si nepřeje,  aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. 

Poučení: 

Proti tomuto rozsudku již nelze podat odvolání, neboť se obžalovaný a státní zástupce po  vyhlášení rozsudku tohoto práva vzdali (§ 250 odst. 1 trestního řádu), přičemž obžalovaný tak  učinil i za jiné oprávněné osoby (§ 247 odst. 2 trestního řádu).  

Mladá Boleslav 26. července 2021 

Mgr. Dominika Fremrová v. r.  

předsedkyně senátu 

Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26.07.2021. Připojení doložky provedla Šárka  Hermanová dne 28.07.2021.